Hra (o trůny), sada, zápas… (Potulný rytíř)

Sto roků před tím, než se skutálela ze špalku hlava Neda Starka v seriálu Hra o trůny - první ze série dle fantastického díla G. R. R. Martina Píseň ledu a ohně - se panoš Dunk stal potulným rytířem. Knižní prequel stále rozepsané fantasy ságy, která (ve chvíli, kdy si podmanila televizní telátka) nabyla neskutečným způsobem na popularitě, obsahuje tři krvavé, prohnilou politikou prolezlé povídky. Rozsekány do komiksů s tím, že první souborná kniha se rovná úvodnímu příběhu z Rytíře Sedmi království.

„Pak ho rozpářeme, ať vidíme jakou barvu mají jeho střeva.”

Hlavním kladem je bezpochyby přímočará dějová linka. (Tou se kdysi inspiroval Brian Helgeland, scenárista Příběhu rytíře s dnes již zesnulým vtipálkem Heathem Ledgerem v hlavní roli, příběhu o jednoduchém, ale morálně poměrně čistém vidlákovi, který se s trochou lži a štěstí stal bojovníkem bez bázně a hany.) Martin využil reálie rytířských kolbišť, přimíchal fantastické kouřmo a jednoduchou pohádku se mu podařilo vylepšit sarkastickými hláškami a krutými zvraty, kde hlavní hrdina verbálně kope do svého panoše a s pravidelností vycházejícího slunce padá z jednoho průseru do druhého. Dunk, co vypil Tuňk, hodil do díry svého starého pána (zemřel přirozenou smrtí… opravdu), skopl na něj něco hlíny, nechal si meč, štít a koně a s nápadem stát se Potulným rytířem 2.0 se vydal na svůj první turnaj. Háček je v tom, že nikdo neviděl, že byl pasován na sera Duncana Vysokého, a začíná tak kolotoč událostí, díky kterému se náš chrabrý hrdina noří do močůvky až nad kolena. Navazuje příjemný vztah s krásnou loutkářkou a nepříjemný vztah s targaryenským princem, který by jako reparaci za „bezdůvodné” fyzické napadení rád jeho hlavu, případně ruku, nebo aspoň nohu.

„Do ruky mi padne stejně dobře jako dřív jemu.”

Komiksové zpracování cílí na zvláštní čtenářskou kategorii. Není pro děti, rozhodně není pro dospělé, spíše pro něco mezi. Fandům televizního seriálu zde budou (zcela oprávněně) scházet odhalená ňadra i bobry, intriky a velkolepost. Křiklavé barvy Mika Crowella rozhodně nepomáhají a jsou ve velkém kontrastu s ponurostí televizního ztvárnění. Fanoušky potěší, když do příběhu vstoupí předkové lepé Daenerys a je osvětleno něco málo z historie rodu, včetně osudu posledního draka. Vlající zástavy též nesou slavná jména, byť se (zatím) Dunkovi Velikému do cesty nepletou. Celkově je tato rytířská předehra spíše Hobit než Pán prstenů a potěší tak nejvíc odrostlejší děti. Martinův rukopis je naštěstí nesmazatelný a vždy, když příběh začne padat do šedé rutiny, přichází zvraty, smrti a dobře uleželé hlášky.

„Sejmi ho!”

Nelze zakrýt mírné zklamání z prezentace jinak slušného materiálu, působí zbytečně mainstreamově a malovaně. Když člověk porovná kresby z knih mapujících historii Západozemí, chce se mu i plakat nad tím, co mohlo být. Příběh má ale švih, nenudí, navnadí na další dobrodružství, a pokud se člověk vyzná v Martinově světě, užije si spoustu detailů. Vydavatelství Crew navíc vybavilo listy pevnou vazbou a v knihovně se Potulný rytíř vyjímá velmi pěkně. V (místy úsměvném) překladu Richarda Podaného vyšlo v první polovině roku 2015.