Natalia Dominguez Rangel: V tichosti

Natalia Dominguez Rangel (*1981, Bogota) žije a pracuje od roku 2003 v Amsterdamu. Skladatelka a zvuková umělkyně, absolventka magisterského studia na Conservatorium se stala v roce 2009 laureátkou ceny pro skladatele Tera de Marez Oyensprijs. Své zvukové instalace propojuje s architekturou i s jinými autory – spisovateli a vizuálními umělci. Výsledkem její rezidence v Domě pánů z Kunštátu je výstava Izotropie, reflektující tíživou akustiku galerijního prostoru G99. Potrvá do 29. října.

Proč sis jako název výstavy vybrala technický termín „izotropie“? Myslíš, že tomu bude snadné porozumět?

Termín docela dobře charakterizoval způsob, jakým jsem zacházela se zvukem a prostorem v G99. Stejnorodost frekvencí ve všech směrech a zacházení s prostorem jako by byl homogenní, byl výchozí bod, když jsem přemýšlela o akustice v G99 a práci, kterou jsem chtěla vytvořit. Jestli je snadné tomu porozumět? To bych se ráda dozvěděla od návštěvníků instalace? Co myslíš ty?

Během výstavy jsem se naučila mnoho nového. A samozřejmě jsem přemýšlela i o publiku, protože to jsou běžci a lovci a obvykle chtějí vidět jenom jednoduché věci. Ale myslím, že tvůj zvuk je pohltí. Jak fungovala izotropie v G99?

G99 má několik oblouků klenby, které podporují dlouhý dozvuk. Je to ideální pro vokální a sborové práce. G99 zní velmi podobně jako nějaký kostel, zvuk je hodně rozptýlený a setrvává, také přítomnost nízkých frekvencí je výrazná. Ve třech různých místnostech jsem ošetřila všechny rohy galerie stejně, abych dosáhla homogenního zvuku mezi terénními nahrávkami, digitálním zvukem a reálným zvukem G99. Během tohoto procesu jsem zjistila, že v galerii jsou místa, kde se nízké frekvence udržují a zesilují, zvláště ve žluté místnosti. Taková místa proto budou an-izotropní – v závislosti na směru. Nebylo to snadné, ale myslím, že jsem ve všech třech místnostech dosáhla svého.

Jak bys jednoduše popsala své umělecké ztvárnění zvuku?

Jsou před vámi tři prostory. V každé místnosti zažijete tři různé druhy akustiky a zvuků. Jedná se o řízený akustický přechod. Z intenzivně žlutého prostoru s velkým dozvukem, který si hraje s reálnými a nereálnými zvuky a kde vznikají audio halucinace, do místnosti přecházející mezi tmou a žlutými paprsky s akustikou, která je více pod kontrolou, a se zvukovými stíny z první místnosti vytvářenými zvukovým laserem, který mapuje prostor, až do zcela temné místnosti vystlané pěnou, která vše tlumí.

Co si myslíš o hudbě v prostředí galerie? Vyžaduje profesionálního diváka?

Nemyslím, že potřebuješ profesionální publikum, aby mohlo ocenit nebo pochopit tento druh instalace. Výsledkem je všeobjímající zážitek, kterému se publikum musí odevzdat a naslouchat. Je mi jasné, že když vstoupíte do galerie, lidi očekávají, že uvidí buď video, sochu, fotografie, ap. Ale zvuk se předvádí na této platformě už nějakou dobu. Při prožívání mých instalací nepracuji s prázdným „plátnem“, jsou tam objekty a světla jako vodítka, ale hlavní je zvuk. Poslouchejte očima.

Jak vysokou náročnost vnímání zvuku je v dnešní uspěchané době možné nasadit při takové instalaci?

Pro tento typ platformy je zvuková informace více komprimovaná a přímočařejší. Kdybych chtěla, aby se lidi posadili na celou smyčku v délce 42 minut, předvedu ji ve formátu koncertu a bude to pravděpodobně úplně rozdílná věc. A jiný příběh.

Jak by mělo publikum vnímat zvuk?

V tichosti.

Použila jsi zvuky z různých brněnských prostředí, proč sis vybrala například kostely?

Kostely jsem si vybrala kvůli podobnosti zvuku s G99 a protože jich je zde spousta blízko od sebe. Zaměřila jsem se na různé druhy dozvuku, které snadno splynou s galerií. Kostely jsou skvělé prostory pro nahrávání, protože lidi je považují za posvátná místa. Všichni jsou zticha a projevují úctu, takže možnosti nahrávat detaily ve veřejném prostoru jsou mimořádně dobré. Také jsem si vybrala observatoř/planetárium v Brně, protože má kulatý tvar a je tu taky podoba s akustikou v galerii. Tady se ke mně moje hostitelská instituce zachovala velmi vstřícně a domluvila mi s nimi setkání, abych mohla natáčet v tichu.

Jaký je rozdíl mezi vizuálním a zvukovým uměním?

To je velmi široká otázka s mnoha odlišnými aspekty, záleží na konkrétním díle, záleží, na co se díváme a co posloucháme.

Zaujal mě zvukový laser a tvůj výzkum v oblasti zvukových válek.

V posledním roce jsem se zabývala výzkumem sonických válek a ekologií strachu. Zvukových zbraní, které finančně podporovala a používala armáda - na stejném principu, jaký se používá v lékařství - a dopad této technologie na společnost.

Zvukové lasery jsou parametrické reproduktory, které fungují víceméně jako laserové paprsky. Zvuk s vysokou intenzitou se soustřeďuje na konkrétní objekt na téměř každém druhu povrchu a výsledkem je, že když dvě osoby stojí jenom pár metrů od sebe, pouze jedna z nich bude přijímat a vnímat směrové audio vlny. Existuje mnoho příkladů, ale je to na delší povídání, jeden malý příklad je akustické zařízení s dlouhým dosahem, které používá policie při nepokojích.

Jak se ti v Brně líbilo a co si myslíš o rezidenčních pobytech umělců?

V Brně to bylo moc pěkné. Lidé z týmu v G99, se kterými jsem se setkávala nejčastěji, protože jsme pracovali podle časového plánu, byli velmi přátelští a pomáhali mi. A rezidenční pobyty jsou skvělou příležitosti k promyšlení, vytvoření a rozvinutí nových nápadů oproštěných od tlaků „reálného života“.

Rozhovor vedla Tereza Záchová, kurátorka výstavy. Do češtiny přeložil Miloš Bartoň.