Pohoda mix repo festival aka Bring the sun

Report z trenčínského Pohoda festivalu jsme původně zamýšleli coby koláž tří denních článků, ale protože takhle je koncipovaných většina textových výstupů, dali jsme si delší rozhovor ve třech, vyvážený geograficky i genderově aneb Davo Krstič, Veronika Kubanková a mexhouse, odjakživa fanoušci letiskového pohodového provozu, nad Bažantom uprostřed léta. (Kritičtější náhled přineseme příští týden.)

mxh: Úplně odzadu: dejte dvě tři jména, které byste chtěli na Pohodě vidět příští rok?

VK: Pohoda už veľakrát súladila s mojimi hudobnými chúťkami (napr. Portishead, Lamb a i.), a preto jej v tomto tak trochu verím. Na druhej strane ma desí neustály prísun indie rockových kapiel, ktoré sa dostávajú vysoko pre pekné oči. Verím tomu, že je dopyt po rockových bardoch stále rovnaký, ale čo by sa stalo, keby sa podarili takí Modest Mouse, Alt-J, PJ Harvey, Wovenhand? Pre Pohodu sa mi celkom hodia aj Cinematic Orchestra. Ak by som sa však mala úplne odtrhnúť z reťaze, poviem Grimes, Autechre, Die Antwoord, Julianna Barwick a Fever Ray. Ale to by bol už príliš veľký bordel.

DK: Já bych vycházel z toho, že Pohoda sice je skvělý festival a dokáže přivézt velká jména, ale ten rozpočet asi nebude tak gigantický, aby si mohli dovolit skutečně velké současné jméno na hlavní stage. Takže letos sice Suede a Travis ano, ale na takové Coldplay či Muse můžeme zapomenout. Když budu trošku snít a zároveň stát při zdi: co třeba mít na hlavním pódiu Faith No More, Chemical Brothers (takový set jako v koncertním filmu Don´t Think by na trenčínském letišti znamenal zážitek na celý život), Queens of the Stone Age, Florence and the Machine a ve stanové SLSP Aréně Skrillex, Chvrches, Fuck Buttons? Věřím, že něco z toho příští rok vyjde. A s Veronikou taky hlasuju pro Grimes a Die Antwoord.

mxh: Highlighty letošního ročníku? Veroniku jsem potkal, když se hrozně těšila na Fanfare Tirana.

VK: Moc dlho mi tá radosť nevydržala. Naivne som si myslela, že to bude najmä o temperamentnej dychovke, ktorá dokáže bzučivými melódiami napumpovať horkú albánsku krv. Rastafariánske vsuvky a diskotéková plytčina zo strany Transglobal Underground (zástupcom bol ten starý rastaman, čo stále iba kriča “Yeah”) však vystúpenie zmenila na nenáročný mišmaš v rytme waka/waka. Počas Pohody som sa potýkala s fenoménom, s tzv. festivalovou únavou. Prejavuje sa tým, že mnohé koncerty človek vníma tak povediac cez hrubé sklo, čumí doblba a preniknú k nemu len ozajstné nervové vzruchy. Takých bolo, chvalabohu, nadostač a mnohé z nich aj skutočnými prekvapeniami. Najväčším bola izraelská smršť Bemet. Napriek tomu, že sa jednalo o klávesovú elektroniku vyburcovanú údernými bicími bez konkrétnej emócie, sympatická dvojica mladíkov ma dokázala zhrabnúť a pritiahnuť rovno do epicentra hluku. Space Aréna SLSP bola na hluk vybavená naozaj dobre. A potom som už bola ako zvyšok davu - unesená nadobudnutou slobodou pohybu, nasledujúc ako na špagatiku každý beatový pokyn. Vôbec sa netreba čudovať, že toto bizarné psychedelické čudo vystúpilo v rámci festivalu dvakrát.

mxm: U mě Chinawoman, tUnE-yArDs a Afghan Whigs (a těhotná Jana Kirschner, ale to je femme fatale). Chinawoman… nejúžasnější na tom je, jak se to nedá k ničemu přirovnat. Nebyl jsem žádný velký fanda, i když to ležérní, post-barovo-badalamentiovské kouzlo mě bralo. Jenže naživo to má velmi zvláštní erotický odér, neznámé, pomalé dusno a originální atmosféru, hltal jsem každé její líné slovo, jako kdyby to byl nový jazyk, nový svět. Navíc měla kolem sebe muzikanty, kteří zůstali vhodně upozadění. Zážitek.

VK: Juana Molina pre mňa svojím dievčenským hlasom, pevnými muzikálnymi koreňmi a nespútaným, až mytologickým prejavom zachránila štvrtkový večer. Piatkový patril Brand Brauer Frick a mágií s časom. Ohýbali ho, predbiehali o preteky, nechali stáť nekonečné sekundy. Melódie boli rytmami a rytmus šialenou jazdou, pri ktorej nestíhate dýchať. Myslím, že si úplne vystačili traja, pretože neskoršie vystúpenie s celým Ensemble pôsobilo ťažkopádne a nepreniknuteľne. Pri tomto inštrumentálnom techne som premýšľala, čo by na to povedali Kraftwerk. Myslím, že by boli spokojní. Z veľkých mien ešte chválim Mogwai, pretože ich cesta do pekla a späť vôbec nebola nudná a šesťuholník hudobníkov ma dokázal previesť cez všetky hlukové tunely s pravou post-rockovou vervou. A Goldfrapp? To bol môj súkromný zážitok. Mrzia ma tUnE-yArDs, šli mimo mňa, hoci sa mi táto zosynchronizovaná džungľa zvukov páčila. Chcem sa tiež poďakovať Vrbovským víťazom za to, že mi vhrnuli slzy do očí a predviedli hru na všetky možné časti záchodu, vysávaču, výstražné tabule a iné podivnosti.

mxh: Tak to já se naopak tUnE-yArDs chytil a už nepustil. Nová deska Nikki Nack je jedna z letošních nejlepších, ale stejně jsem měl strach, jak tohle bude vypadat živě. Když pominu divadelně-taneční potenciál a zvláštní pohádkově-skřetovskou atmosféru neznámých živočišných druhů, tahle holka se svejma kámoškama by ovládla jakoukoliv scénu, vůbec bych se nebál main stage. Hravý elektronický bordel nezanikal, nahoru šla ta domorodá perkusivní linka, ale hlavně zpěvy. Zjevení mimo prostor a čas, mimo klasické písničkové schémata, pořád je co objevovat a čím se nechat unášet.

DK: První hihglight byl už čtvrteční dvouhodinový set Kraftwerku. 3D nebylo PR šméčko, ale projekce s brýlemi skutečně fungovaly a na publikum zabíraly. A ta muzika byla tak dobrá! Kraftwerku nahrává, že frčí retro, osmdesátkový synťákový zvuk je in a cool a Giorgio Moroder remixuje nové Coldplay. Bavilo mě to víc, než jsem čekal, tohle nebyla žádná chvilka pro pamětníky. Pak Travis o den později, což jsem nečekal. Když jsem pár dnů před odjezdem do Trenčína koukal na jejich koncertní dvd, říkal jsem si, co tam, proboha, budou na trenčínském pódiu dvě hodiny dělat? I hodina se mi zdála moc. Nakonec to dopadlo tak, že odehráli skvělý set bez slabé chvilky. Líbili se mi Afghan Whigs, kteří by si určitě zasloužili lepší přijetí, než jakého se jim dostalo. A to od nich znám jen dvacet let starou desku Gentlemen. Když z ní pak zahráli titulní píseň, zjistil jsem, že si pamatuju téměř celý text. Nádherná byla Chinawoman s písničkami z nočního baru, tu prostě musí oslovit David Lynch! tUnE-yArDs předvedly radost z muziky a hraní, Disclosure dokázali, proč jsou mezi současnou taneční špičkou, po hodinovém setu jsem si, utahaný z famózní pařby, říkal, že tahle země fakt není pro starý.

mxh: A nakonec Afghan Whigs. Jo, mám rád nahrávky Twilight Singers i Gutter Twins, cítím Afghan Whigs, pročež mi jejich angažování Rock for People před týdnem přišlo… na palici. Ale obecně tyhle velké kapely stadionového typu nevyhledávám. Afghan Whigs jsou jednou z výjimek. Kapela, která musí hrát minimálně pro staďák velikosti Wembley, aby se ten zasraně krásnej chraplák Grega Dulliho nesl přes tři galaxie. Ohromná kapela, naléhavé songy, hlavní stage v tu chvíli dávala smysl i mně. Což se ani na Pohodě nestává tak často, otázka priorit. Dulli jako největší chlapák na světě, za takovým koncertem bych cestoval světa kraj. Dokud neuvidíte naživo, vůbec nemáte ponětí o tom, co znamenají Afghan Whigs. Nevýhoda takových kapitálních zážitků je, že pak už je vám tak trochu jedno, jestli v rámci festivalu uvidíte i něco dalšího, bojujete s motivací.

mxh: Davo, jaký je festival, na kterém máš možnost udělat rozhovory s Travis, Suede a Mogwai a pak si je dát na hlavní stagi? Nejlepší model?

pokračování: coming čo nevidieť