Rejžák #12: Párty v nádražce a medaile za kontext

Jednotícím tématem skladeb v nejnovějším dilu kritického klubu Rejžák je jejich vícerozměrnost. Ve třech případech obohacuje skladby jejich vizuální ztvárnění o nové významy. Asi nejpatrnější je to v novince kapely MIDI LIDI, která si po zásluze vysloužila nejlepší hodnocení této várky. V dalších případech už se naši Rejžáci drželi více při zemi, pokud v nich dotyčná skladba rovnou nevyvolala flashbacky do roku 1999 s jeho hudbou plnou drum'n'bassových vložek.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) Dani Siciliano: Together

lenka m: Když někdo zpívá anglicky a zní to jako francouzština, tak u mě vyhrál. Celou dobu neurčité, pořád začíná a zároveň končí, ano, prosím. (4)

blueskin: O trochu víc middle-of-the-road, než bych si od paní Herbertové dokázal představit. Na škále mezi ranou Jenny Wilson a pozdní Mashou Qrellou je tohle spíš ta Masha. Sofistikovanost bez nějakého většího vzrušení či překvapení, pokud za ně teda nepovažujeme fakt, že refrén je tu tvořený de facto celou druhou polovinou písně. (3)

karl: Dospělost, zralost, vyrovnanost jsou jistě žádané kvality v životě lidském, nejsem si ale jistý, jak moc to platí v popu. Together je jako láska zralé ženy, sex po dvaceti letech manželství - stálá kvalita, ale absolutně bez překvapení. (3)

maxim: Protože jsem ženatý třicet let, vím o překvapení zralé ženy první, druhé i to třetí, nikoli poslední. Je to otázka vyprahlosti, hledání nových zákrut, nastavení hranic, doktor Oplzák. Tahle písnička tak dobrá není, ale nelámal bych nad ní hůl (ani penis). (4)

jakub: Určitě existuje nějaké to satelitní městečko, kde si stárnoucí, ale stále energická panička otevřela takový ten moc sympatický malý bar ve francouzském stylu (tak, jak si ho představuje z toho jednoho víkendu v Paříži s exmanželem). Na stole leží poslední vydání magazínu Venkov a styl, paní majitelka usrkává dvojku vína nad rozečtenou knihou Francouzky umí žít, pouští si Dani Siciliano. Někdy za ní přijdu na panáka, jen ještě počkám pár let, až se u ní vymění „energická“ za „zoufalá“, až vymění Dani za Jacquesa Brela. (2)

2) Mac DeMarco & Jon Lent: I Was A Fool To Care

blueskin: Víc než pouhý cover je tahle předělávka skladby Jamese Taylora mnohorozměrným umělecký dílem, k čemuž patří i lehce znepokojivý videoklip. Taky způsob, jak dostat svou hudbu k lidem v situaci, kdy se tradiční distribuční kanály rozpadají ještě dřív, než stihnete stisknout tlačítko „upload“. (4)

jakub: Mac DeMarco a já se nějak míjíme. Asi to bude tím, že mě ta jeho neutuchající pohodově vyhulená aura akorát tak nudí. Herec Michael Cera je u mládeže na internetech podobný hit jako Mac a taky si zazpíval jeden cover - Clay Pigeons od Blaze Foleyho. Já hlavně doufám, že kluci nějak moc brzo nezměněj drogy. To, že si při YouTube prokrastinování umí najít hezkou písničku, je jedna věc. Horší bude, až si je najde Ježíš. (3)

lenka m: Do té chvíle, než jsem zjistila, že je to cover, tak jsem byla nadšená. Pak jsem si pustila originál, na kterém je tahle verze poněkud výrazně postavená, a nenašla žádnou větší originalitu než fór se psí maskou. Pořád za mě bude mít všechny body, že jsem díky němu písničku našla, ale za kontext medaili nedostane. (3)

karl: Už se mi zdálo, že se Mac DeMarco proměňuje v poněkud jednorozměrný vtípek. Víme - šílenec, syrovost, retro. Tenhle cover sice jeho postavě přidává další rozměr, ale zrovna ten nejméně zajímavý. Pořád mám za to, že covery začnou muzikanti dělat, když už neví coby a tady se to tak nějak potvrzuje. (2)

maxim: Na mě příliš dlouhý fór i příliš dlouhý song. (2)

3) Midi Lidi: Lux

karl: Je mi fuk od koho MIDI LIDI kopírují a zvysoka kašlu na to, že Lux je hudební ekvivalent dětského rozpočítadla. Tohle je HIT. (Prosím editora, aby mi tam nechal velká písmena.) (5)

lenka m: Pecka. Kde že se pořádají tyhlety párty? (5)

blueskin: Původně tu měla být předělávka skladby S.O.S. od ABBY v podání Portishead, tohle má ale WTF faktor nastavený podobně vysoko. Klip jako ekvivalent celodenní prokrastinace na Facebooku, kde chybí snad jen Dominik Feri na koni. Hudbu nehodnotím, protože MIDI LIDI podle mě dělají spíš takovou antihudbu. O tom, že se z Luxu stane kultovní záležitost, ale nemám nejmenší pochyby. (4)

maxim: Ve které knajpě se to natáčelo? Humor klipu mi přijde poněkud prvoplánový, což říkám jen proto, že nechci říct, že je to pičovina. „Odvozenost“ muziky MIDI LIDI mi nikdy nevadila, naopak. Jo, tohle je hit. A bude to fungovat jako prase, i když já si rohlik asi neobuju. (3)

jakub: Ty vole, jak jako kde se to natáčelo? V Dejvický nádražce přece, kde jinde! Na mě jsou MIDI LIDI až moc velká „dementňárna“, ale asi se budu muset zajít podívat na koncert. Počet hezkejch holek, co do klipu sehnali, mě velmi mile překvapil! Nádražku sem nestih, to se nedá nic dělat. Na příště bych navrhoval setkání v letenským hostinci Prašivka. Ať úroveň neklesá… (4)

4) Ibrahim Maalouf - Red & Black Light

blueskin: Už už jsem se kvůli té pauze ve třetí minutě lekl, že tady někdo neumí pracovat s vybuzeným očekáváním, naštěstí šlo ale jen o nadechnutí, po kterém ten sex pokračoval dál. Maalouf tu nevymýšlí nic objevného, pouze zručně přeskládává zaběhané prvky a postupy. Někdy to ke štěstí stačí. (4)

lenka m: Přiznávám se, že mě sbalil klip. K Maaloufovým nejlepším dílům to patřit nebude. Ale proč ne? Užívám si, jak si s tím vyhráli, jak nasadili hudbu k obrázkům a trocha kýče mi nevadí. Hodnotím jako celek s videem. (4)

maxim: Vybavil jsem si, jak jsem se jako dítě uměl rozběhnout a skočit tři metry za zamrzlým rybníkem, tomu se v dospělosti vyrovná jen sex a drogy. Možná západ slunce. Nebo východ. Nebo když přiletí včely na zahradu. Nebo… Protože je toho docela dost, nemám potřebu se vracet do dětství. Kýč jak bič. (1)

jakub: Schoval sem se před deštěm do chlebíčkárny a myslel si, že se tím můj život aspoň na chvíli o něco zlepší. Jen co sem se na stojáka zakous, přivinula se ke mě nějaká narušená bába a začala se mě ptát, jestli jsou ty chlebíčky čerstvý, jestli jsou na salátu, jestli ten pršut moc neleze mezi zuby. Občas upila vína z plastovýho kelímku, v jednu chvíli začala řičet něco o sviních a na závěr po mě chtěla doporučit nějakýho dobrýho zubaře. Klidně bych s ní zůstal další čtyři minuty, jen kdyby mi za to někdo slíbíl, že nikdy neuslyším Ibrahima Maaloufa. (1)

karl: Mám zvrácenou zálibu ve vymýšlení posměšných žánrových nálepek na hudbu, která mě štve. Z tohohle by vyšlo něco jako progresivní trance jazz nebo lounge post-rock fusion. Rok 1999 once again, naštěstí bez drum'n'bassové vložky. Soundtrack k dojáku o cestě za sebepoznáním emocionálně rozervaného bělocha ze střední třídy... Radši už skončím. (0)

5) Nite Jewel: Kiss The Screen

karl: S Ramonou sdílíme společnou lásku k Mariah Carey, takže je jasný, že bychom si padli do noty. Na někoho, kdo se stylizuje do (trochu divné) popové divy potřebuje Kiss The Screen potřebuje víc poslechů, ale jakmile pochopíte, nemáte už důvod k nevěře. (4)

lenka m: Sladké jako cacek. Potřebuju optimismus dávkovaný v uměřeném množství. My bychom se nesešly. Navíc tu má hlas jako když šlapu na mončičáka. (2)

maxim: Příjemně nesnesitelné. Líbí se mi, že ta pani nemá oči, ale jinak mám větší slabost pro teplé chlapy. Na druhou stranu… Měkké jako racek. (3)

blueskin: Na NPR.org o Nite Jewel píšou, že operuje v prostoru mezi popem a vším ostatním. Osobně bych šel radši na kafe s tím, koho napadají podobné věci, než s tím, koho se takové hodnocení týká. Asi že mám mnohem radši vyhraněnější věci, které svou pravou podstatu nehalí do mlhy nejednoznačnosti. (2)

jakub: Nite Jewel měla před lety písničku na soundtracku ke skvělému, na ČSFD nepochopenému, filmu Greenberg (žádný film, ve kterém je záběr na Gretu Gerwig při orálním sexu, nemůže být špatný, pokud jí ho ovšem neposkytuje Ben Stiller - pozn. bsk). Hudbu tenkrát složil James Murphy z LCD Soundsystem a krom Nite tam hráli písničky od The Sonics a Galaxie 500. Jak to tak vypadá, zůstane to tím nejhezčím, co o ní kdy zvládnu říct. (2)