Vrásky a jaterní skvrny (Teorie rozpadu)

„Shledání interbrigády, po čtyřiceti letech, to se musí uchovat pro dějiny!”

Stáří jako nepřítel. Řvoucí hrozba zbavená hlasivek. Pohrdání, nedůvěra, děravá paměť. Stáří je děsivé. Stejně jako byl kdysi komunistický režim. Žádné překvapení. Bilal s Christinem čtenářům předkládají orwellovský odbojářský hold, kdy boj za spravedlivou věc byl důvodem, pro který stálo položit život. S hrdiny tak bezradnými, že jedinou jasnou věcí v jejich životě je, že chtějí bojovat a pro něco v tom boji zemřít. Mladá myšlenka ukotvená ve starém těle.

„Burbon dejte sem a tu obálku si vemte…”

Falangy černého řádu začínají vypálením španělské vesničky a anihilací tamního obyvatelstva skupinou veteránů z občanské války, vysloužilých fašistů v důchodu, kteří už pro samou nudu nevěděli, co jiného dělat. Bývalý člen interbrigády, britský novinář Pritchard (který pro samou nudu neví co jiného dělat) se rozhodne kontaktovat své vysloužilé kolegy z války, najít staré nepřátele a s konečnou platností je zničit. Společně se svým týmem připraví odvetný zásah a Evropa zrudne krví. Marnost prostupuje celým příběhem o odmítání stáří a ostřílení veteráni, kteří měli tu smůlu a přežili své kolegy z odboje, hledají smrt. Falešné lpění na životě prozrazují nerozumné akce, opouštění bezpečí, případně hazardování s vlastním zdravím. Thrillerovou strukturu příběhu o pomstě prosycují politické komentáře, často vytržené z kontextu širšího plynutí dějin. Politická týmovka ukotvená v ponuré minulosti slouží jako ventil názorů a filozofování o správnosti boje jako takového. Krutá pointa je už dnes sice trochu provařená, ale v celkovém kontextu působí stále uspokojivě.

„Lov a šachy, chápeš? Dvě velké vášně Vasilije Alexandroviče, když nepočítáme politiku…“

Na lovu je oproti putovatelským Falangám poměrně statickým příběhem, korunovaným náhodným zabitím = vraždou v polském výletním sídle komunistických pohlavárů. Soudruzi se namáčejí v lázních, hovoří o minulosti a příležitostně zastřelí jelena, králíka, nepohodlného bratra ve zbrani. Politikaří, sní. Z celého příběhu vystupuje postava němého mocipána Vasilije Alexandroviče a jeho snové sekvence patří k těm vizuálně nejpůsobivějším v knize. Zrcadlové vyprávění, kdy se minulost odráží v současnosti, bohužel často mate, a pokud člověk nemá hlubší znalosti problematiky, zůstává jen pastva pro oči. Celkové poselství o životě v komunistické zemi, kdy život kohokoliv visel na vlásku a na vrtkavé štěstěně oblíbenosti, dnes není ničím novým a dělá z Na lovu až toho druhého vzadu.

„O tom jsem nemluvil soudruhu…”

Význam obou příběhů tkví především v estetice, v dalšímu rozměru, který Bilal přidává Christinovu vyprávění. V novém pojetí, které vykresluje plastickou realitu stáří, a zároveň odráží čirou imaginaci, působivou a děsivou v takovémto kontrastu. Dává politický komiks smysl? Nefunguje politické dílo lépe jako text? Enki Bilal v Teorii rozpadu dokazuje, že smysl má. Vizuální slast člověka nutí přejít nepřekvapivý vývoj příběhu a ztuhlé dialogy. Devátý svazek v řadě Mistrovská díla evropského komiksu vydavatelství Crew vychází v pevné i brožované vazbě, léta páně 2015.