XXI. Blues Alive: V oku tornáda

Závěrečný den festivalu Blues Alive si minimálně ve dvou, ne-li dokonce třech případech s diváky dramaturgicky zašpásoval. Po dvaceti letech je to však něco, co si rozhodně dovolit může. V prvé řadě to bylo tematické odpoledne, na kterém vystoupila energická Jana Koubková a kapela Něžná noc Blanky Šrůmové a Jana Sahary Hedla. První jmenovaná spíše jazzová zpěvačka, druzí zasněná rocková kapela, blues v obou případech jen náznakově. Přesto vše působilo naprosto patřičně, změna nálady byla na místě a posluchačsky velice příjemná. Třetím dramaturgickým štůlcem bylo Alo Trio, dámská kapela hrající hudební směs na pomezí šansonu a blues. Bohužel mě jejich teatrální muzika příliš nezaujala a podle ohlasů z kuloárů jsem nebyl zdaleka jediný. Ale je dobře, že si festival může dovolit tyto „úkroky stranou“, svému publiku rozumí a to jeho dramaturgické kroky oceňuje, pozorně naslouchá – a hlavně si udělá vlastní názor.

A pak už se jelo na plné obrátky. Od té chvíle se neexperimentovalo, byť od čistého blues jsme byli stále poměrně vzdáleni. S plnou parádou to do publika začali tlačit, netradičně v jedné rovině na kraji pódia umístění, Francouzi Dirty Deep. Moderní, na kost ohlodané, elektrické, špinavé blues a fantastická, divoká show. Dirty Deep byli hlasití, byli nekompromisní, byli nezastavitelní, byli drtiví. A publikum je odměnilo reakcí, která drtila sluch podobně jako muzika linoucí se z pódia. Blues s metalovým nápřahem? A stále přitom bez nejmenších pochyb blues? Přesně to předvedli Dirty Deep. Ještě teď se vzpamatovávám.

Na dalšího vystupujícího, Johna Fairhursta, jsem se velmi těšil. Fairhurst má kořeny v britském hard rocku, blues rocku a mississippském blues, v jeho hudbě však zaslechneme i vlivy ostrovního folku. To vše opět ve směsi, která je výbušnější než semtex. Hrubého, neotesaného frontamana s temným hlasem doprovázela duchem nepřítomná basistka a stoický bubeník. Show tu dělal Fairhurst a bohatě si vystačil.

Zpěvačka Nikki Hill byla dobrou, příjemnou tečkou za celým festivalem, energetickému tornádu předcházejících dvou vystupujících však konkurovat nemohla. Hudba měla spád, drajv, Nikki Hill zpívala fantasticky, ale... Finálové vystoupení bylo spíše lepším standardem, kterému chyběl moment překvapení.

Dvacátý první ročník festivalu Blues Alive byl neskutečně vyrovnaný. Organizátorům se podařilo dát dohromady silný výběr účinkujících – ne vyloženě hvězdný, ale variabilní, muzikantsky vytříbený a téměř bez slabých míst. Mladé kapely se prolnuly se zkušenými muzikanty a dramaturgickými úkroky do hladce plynoucího celku, kde se každý našel to svoje. A tak to má být.