CTM 2019: Na dřeň

Venetian Snares nepřijel. Kanadský breakcorový fenomén na poslední chvíli odřekl set v Berghainu, a festival tak přišel o headlinera. Další hvězda Gazelle Twin v nejslavnějším klubu Evropy pro změnu nezvládla zvuk a celkově působila nevýrazně. A CTM pokračovalo dalšími skvělými dny.

Kapitola IV: Džungle

Dvojice bubeníků buduje rytmy, které se neustále proplétají a rozcházejí, jejich hlavním cílem je ale pokaždé trans. K nepoznání zdeformovaná basa pracuje na zvukových stěnách. A vokalista mumlá, scatuje, zpívá jako anděl, bručí, zaklíná. Název kapely – Zoo – nevystihuje nespoutanost, která tu panuje.

Tenhle indonéský projekt je spojený se známější dvojicí Senyawa přes zpěváka Rullyho Shabaru, který celému vystoupení dominuje. Suverenita, se kterou přechází nejen mezi výškami, ale hlavně úplně rozdílnými hlasovými technikami, je neuvěřitelná, nemluvě o tom, jak rytmicky obohacuje hudbu. Principiálně nemá celek daleko k mathrockovému lámání nebo psychrockové repetici, není tu ale ani stopa žánrové rutiny – snad by se dala najít paralela se samorosty Oneida. A zásadní je indonéský charakter hudby, důraz na tradici bez její konzervace, díky kterému zní Zoo pro Evropana velmi nezvykle.

Nakonec není zásadní, že set místy ztrácí tempo. U každého zvuku, který Shabarovy hlasivky vyluzují, totiž žasnu.
Kapitola V: 16 × 5 × 8 + 9

Tolik reproduktorů jsem napočítal v prostoru Monom. Sál v úžasném bauhausovském komplexu Funkhaus Nalepastrasse se hrdě označuje za místo s nejvyspělejším prostorovým zvukem na světě, s čímž se těžko dá polemizovat. Poměrně malá místnost je rozdělená na devět čtverců, které jsou vždy podložené subwooferem, šestnácti sloupy, na kterých jsou vlastní malé reproduktory. Tohle uspořádání poskytuje umělcům, kteří mají v Monomu hrát, ohromné možnosti.

Ale to je svým způsobem past, protože pak se ze setu může stát jen přehlídka technologie. Mezi těmi, kdo zkoumali možnosti prostoru, nakonec vynikl veterán Drew McDowall s víceméně ambientním setem, kterému prostorové manipulace dávaly psychedelický náboj. Syntetizované hlasy obletující v prostoru a celkově nezvyklé až cizí barvy zvuku daly vzpomenout, že McDowall hrál v Coil, jinak ale demonstruje příklon k vlastnímu stylu z poslední doby.

Ještě silnější bylo vystoupení, které na specifičnost Monomu částečně rezignovalo. Mats Erlandson a Yair Elazar Glotman hráli na CTM svou novou skladbu premiérově se smyčcovým kvartetem. Zatímco jejich společné album stojí na kontrapunktu akustické kytary s ambientnějšími akustickými a syntetickými zvuky, tady šlo o mnohem kompaktnější dronovou skladbu. Smyčcové a pozounové plochy dobarvovala prostorová elektronika, zásadní byla ale právě akustická složka. Trpělivý posun zvukových ploch v zešeřelém sále strhával do proudu hudby a dával zapomenout na plynutí času.
Kapitola VI: Násilí

Čtvrtek v Berghainu měl být večerem hvězd, ovšem program s Eartheater, Gazelle Twin a Lotic ovládl noise. Podnikavý pankáč C-drík, který se už mnoho let věnuje (spíše neakademické) experimentální hudbě zemí třetího světa, zřejmě na festival dovezl pár známých z Asie a ti si v přízemí mezi ohromnými sloupy uspořádali párty. C-drík sám se vytáhl strohým, pozvolna stupňovaným hlukem. Filipínec Rambo distribuoval hluk v krátkém, zničujícím formátu, zatímco Vietnamec Nguyen Hong Giang zvolil dlouhý, ubíjející set. Hluk se posléze přenesl i do hlavního sálu, kam beztak průběžně doléhal, a s Prison Religion ho ovládl. Zběsilá, uřvaná dvojice se nejspíš inspirovala u Death Grips, ale v jejich pojetí už nezbylo nic než agrese. Na berghainské aparatuře zní zpravidla i hodně hlasité věci kultivovaně, tohle byl ale čistý teror.