Korzo #3: Barbaři a kriminální móda

Tři dny za sebou a ani jeden předčasný odchod? Buď mám vyloženě štěstí, nebo už vážně stárnu. Anebo obojí. I když vlastně, jedna nuda k nepřežití by tu byla, a to druhý poločas utkání Španělsko versus Rusko, trestuhodně vyměněný za projekci novinky Timura Bekmambetova Profil. Špatné rozhodnutí, místo pikantní podívané přišel nepovedený házenkářský trénink u zaparkovaného autobusu a po pár desítkách minut mi už bylo zcela jedno, jak to dopadne. Bez ohledu na výsledek navíc ani ve Varech k žádnému „božímu dopuštění“, které avizoval kamarád na Twitteru, nepřišlo, v neděli večer byli možná unaveni jak Rusové místní, tak i přespolní. Krátce po půlnoci cestou z kina v Puppu míjím podobně osamělé kolemjdoucí, všude je tak nějak ticho a klid, podivně ztišený je dokonce i neúnavný koktejlový bar u Thermalu.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři,“ říká titul rumunského soutěžního snímku a jde o překvapivě svižných sto a čtyřicet minut vyprávějících o přípravách stylizované rekonstrukci skutečné události. Rumunský podíl na antisemitských čistkách na Východní frontě není příliš známý nejen ve světě, ale ani v Rumunsku samotném, právě na téma selektivního vnímání dějin chce režisér Radu Jude (před několika lety zde uváděl s úspěchem svůj snímek Aferim!) prostřednictvím hlavní hrdinky Mariany, režisérky zmíněného představení, upozornit. Což se bezpochyby daří. Chytře vystavěný snímek je výchovný i působivý zároveň, ve hře jsou všechny možné osvědčené a dnes nebývale moderní prostředky jako demagogie, zlehčování nebo rovnou čistá lež. Mariana bojuje s předsudky místní radnice, komparsu i svých spolupracovníků, na závěr ale přes veškeré úsilí nepřichází toužená katarze a debata, jenom naprosté nepochopení. Tak nějak se nelze ubránit pocitu, že je to vlastně tak trochu jedno. Marianě a nakonec i divákovi.

Na Divokém Západě byla barbarů spousta, se svědomím nebo bez něj, kombinace přísného westernu, osvědčeného Christiana Balea a režiséra Scotta Coopera (Blanck Mass nebo Crazy Heart) nemohla dopadnout špatně. Drama Nepřátelé mělo premiéru už loni, ale do českých kin se nedostalo, těžko říct proč. Vyložené nadšení se nakonec nedostavilo, režisér toho chce říct možná až příliš mnoho a příliš komplikovaně i důrazně zároveň, ale jinak veskrze slušná podívaná se skvělým Christianem Balem a vysoce působivou hudbou Max Richtera. Všemi větry ošlehaný a notně unavený kapitán americké armády doprovází na cestě k posvátnému pohřebišti čejenského náčelníka, s nímž předtím dlouhá léta válčil a dostal ho také do vězení. Nenáviděná osoba i úkol, na cestě pochopitelně spousta překážek a pochybností a někde vzadu nepřekonatelný pocit viny vůči původním obyvatelům Ameriky. Ale nebojte, k jistému smíření nakonec přece jen dojde.

Původní obyvatelstvo hraje výraznou roli také v kolumbijském snímku Stěhovaví ptáci, který poměrně nečekaným způsobem promlouvá k dnes populárnímu tématu kolumbijských narcos. V rodinném dramatu z prostředí indiánského kmene Wayú se střetává touha po bohatství a zabezpečení s dávnými zvyky a tradicemi, což pochopitelně nemůže skončit dobře. Obvyklé narcos propriety jako drogami napěchovaná letadla, přehnaně vybavené domácnosti nebo vraždění konkurence i společníků se zde střídají s kmenovými rituály či letmými poetickými obrazy v titulu zmíněných ptáků, kteří podle legend zvěstují to či ono. Výsledek je působivý a vtahující, ovšem domorodí obchodníci s trávou vytlačí trička s oplácaným Pablitem jen těžko. Navíc tahle kriminál fashion vlna zjevně pokračuje, na kolonádě viděn textil nejen s Pablem Escobarem nebo lokálním oblíbencem Jiřím Kajínkem, ale také s Al Caponem. O zlatých řetězech nemluvě.