Ach Libuše Jarcovjákové

Výstava Ach je vizuální pouť. Pouť místy a situacemi. Atakuje naše podvědomí a přenáší nás v myšlenkách tam, kde jsme se možná někdy v životě ocitli. Ale jisté to není. Fotografie si hrají, shlukují se do pomyslných myšlenkových map. Vytváří vjemy, jež si každý z nás dokáže přeložit tisíci způsoby do vlastní řeči beze slov. Jako malé elektrické šoky působí na náš mozek a oživují ho. Některým posouvají hranici vnímání zas o kousek dál, jiní přešlapují a těší se na pomyslné záchranné lano, které ovšem v tomto textu nenaleznou.

Fotografka Libuše Jarcovjáková se proslavila svým výrazně vizuálním, jiskřivým, přímočarým stylem, kterým zachycuje svůj život a situace probíhající souběžně, nezávisle-závisle na tom jejím. Sama říká, že má pocit, jako by se děly jen kvůli ní. Kinofilmové pásy, nebo digitální shluk rychlých záběrů napovídají o autopilotu někde tam uvnitř. Na svých cestách zkoumá struktury nevědomých procesů. Mnohdy popisně, s precisností, v sekvencích, často náhodně, pocitově, v rychlých momentkách. Vrací se k těm samým tématům a zkoumá je z několika stran. Nalézá je v různých formách, za různých okolností. Koncepce výstavy zhmotňuje nevědomě – vědomé procesy v tvorbě Jarcovjákové. Je manifestujícím dojmem. Je hmotná a přesto plynná. Uniká jako narychlo chycená ryba v potoce. Je ptáčkem v zahradě u moře. Vzpomínkou. Nenapsanou básní. Hlubokým citem, který odezněl. Denním sněním.

Libuše Jarcovjáková je fotografkou, jež vidí za Zrcadlo. Zachycuje situace, které mohou zarážet svou obyčejností až civilností a přesto vnímáme, že nohy nejsou tím, čím se zdají být. Její tvorba je takovou pátou chutí fotografie. Umami dodávající ten tak potřebný twist, díky kterému má najednou viděné smysl.