Vadim Petrov | Články / Reporty | 21.08.2018
O středeční půlnoci do sebe cpu přesmažené bramborové hranoly a je to jediná špatná věc, která mě má tenhle víkend potkat. Poučen loňskem kupuju stan ještě v Bristolu, anglické počasí neradno podcenit, a hurá na farmu. Na větrné hůrce mě vítají kravičky, kolíky přístřešku raději zarazím pořádně hluboko – „Dneska hrajou nejlepší kapely, jdem!“ Omyl, každý den hrajou nejlepší kapely.
Po obědě na stage vlítnou Alpha Male Tea Party a je pochopitelně narváno, málokterá kapela zahraje tak přesvědčivý set hned zkraje festivalu. Až nyní mi dochází zásadní rozdíl oproti loňsku, nejtvrdší bandy totiž hrají první, ne poslední den. Nevadí, post-bordel v podání Bossk či Svalbard si vystačí s odpoledním sluníčkem, co bychom si hráli na bubáky. Překvapení chystá Jamie Lenman (známý z Reuben), v egoistickém vystoupení předvádí zpívánky, covery cizích hitovek a dojde i na pořádné pogo. „Si myslíte, že Africa je největší hitovka od Toto? Tak to se pletete, je to Rosanna!“ a spustí. Nevím přesně jak, ale na jednu kytaru s bubeníkem v pozadí se mu podaří vytvořit plnohodnotný rambajz. První den završí And So I Watch You From Afar a netřeba slov, ta kapela sem patří jako mlíko do čaje, dopíjím skotskou a už se nedopočítám.
Před spánkem vedem vášnivou diskuzi o převážné pozitivitě mathrocku. „Zejtra hrajou Polymath, to bude temnota ti povidám!“ Nemohl jsem se mýlit více. Kapela vypadá jako záporáci z animáče pro děti a z kytar jim lezou šilhající, neméně vražední okřídlení hadi, to jsem tak čekal; začátkem koncertu vypustí hromadu nafouknutých banánů, jen aby uprostřed zařvali „this gig is bananas!“, načež jsme požádáni o přidřepnutí a epický výskok v pravý moment. Nový klávesák vypadá jak táta basáka a při závěrečné děkovačce kytarista vytáhne z pitu své roční dítě – přirozeně v merchi. Webové stránky hlásají ArcTanGent is not child oriented event, to ale povídejte rodince, pokérovaná babička i nemluvně se kývají do rytmu. Jestli existuje negativně laděná mathrocková kapela, tak jsem na ni ještě nenarazil.
Titul Sex idol festivalu vyhrává Manuel Gagneux ze Zeal & Ardor, na vrh podprsenkou je ale trochu větrno. Na druhé straně areálu zatím blikají Strobes, a přestože jsou jen tři, nezvládám jejich hudbu rozklíčovat, snad příště. Večer uzavírá legrační metalcore Glassjaw, nehodí se sem, i tak si ho užiju. Fajn warm up před silent disco karaoke, zbytek výpravy sice někde vytratím, společnost mi proto dělají jen hranolky, placatka a tisícovka veselých Britů. S plnou pusou blaženě křičím „Run to the hills, run for you lives...“, tohle trumfne už jen circle pit na Darude – Sandstorm karaoke: „Duruduruduuu duruduruduruduu...“ V zapůjčených sluchátkách se tu chodí i spát.
Poslední den jen valím oči. Francouzští Jean Jean tak tak hop hop laťku, kterou nastavili La Jungle, posléze ji stejně totálně rozkopou Giraffes? Giraffes! Ano, i do lesa mathcoru zaslíbenému má smysl vozit dříví. Z posledního dne stojí za zmínku ještě japonští Mouse on the Keys, obejdou se totiž úplně bez kytar. Kluci s černou kšticí fungují jako kalulačka, zatímco já si připadám jak rozbité počítadlo. Kulička sem, kulička tam, hop, hop...
Mathrockový svátek ArcTanGent jsem chválil už loni (reporty tady i tu), tentokrát se navíc headlineři obešli bez dramat a počasí bez větších slejváků. V kombinaci s neuvěřitelně přátelskou atmosférou, dobrým jídlem a rozkošnou lokalitou jde o událost, kam se rád vypravím i příště.
ArcTanGent 2018
16. – 19. 8. 2018 Fernhill Farm, Velká Británie
foto: Joe Singh
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.