Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 19.08.2017
Mám pocit, že Berlin Atonal je protipólem Hradeb samoty. Tam, kde si Hradby cení produktivního chaosu, nastupuje Atonal s vyšperkovaným konceptem a perfekcionistickou dramaturgií. Co však oba festivaly sdílí, je pocit, že tam člověk prostě JE, v případě Atonalu jako součást jakési neustále se obměňující stavebnice.
Atonal vždycky začíná tvorbou jednoho z velkých experimentátorů, letos to byl Karlheinz Stockhausen a jeho Oktophonie. Na oktofonickém setupu byly následně odehrány další dva koncerty – Ena + Rashad Becker a PYUR, což spolu s úvodním vystoupením Any-Marie Avram a Ianca Dumitresca vytvořilo první stavební kámen Lega Technik – ten akademický. Monochromatičnost festivalu ve mně vyvolává pocit vzít si něco barevného, ale uvnitř Kraftwerku je všechno v zajetí hry světla a tmy v teplých odstínech, co zvou přívětivě dál. Člověk se neztratí, taky mu v tom brání dva gigantické plakáty s mapkou areálu a programem, jedna venku a druhá uvnitř.
Výběr pití je minimalistický, jídlo se v průběhu mírně obměňuje, takže přesolené hranolky za tři éčka, co jsem měla ve středu, si dnes už nedám. Pravděpodobně nejkrásnějším prostorem je Schaltzentrale, která mi připomíná futuristickou verzi bytů z katalogů interiérového dyzajnu z dětství a kancelář záporáka z neexistujícího filmu Jamese Bonda. Ambient se poslouchá na chilloutových vacích v obklopení palem (dracen? fikusů? je to zelené a je toho hodně), ovládacích panelů s haldou knoflíků a čudlíků a na techno se tančí uprostřed toho všeho a před mixpultem. Otevřený prostor v místnosti bez oken. Kdoví, jestli palmy dokážou fotosyntetizovat elektronickou hudbu. Draceny/fikusy.
Celkově to působí dojmem poctivě vypracovaného domácího úkolu. Patron festivalu Dimitri Hegemann se v jednom rozhovoru vyjádřil, že kontrast mezi původním a současným Atonalem je hlavně v tom, že kdysi byl Atonal o chaosu a improvizaci a dnes je spíš sofistikovanou prezentací předem připravené tvorby umělců. Pauzy mezi jednotlivými koncerty jsou minimální, Atonal ze svého vesmíru nepustí. Navzdory stabilní prezentaci nabízí obměny, takže vždycky když vstoupím do hlavního sálu, působí trošku jinak. Rovnováha je nuda, oktofonický Rashad Becker taky zněl nejlíp vzadu vpravo a ne uprostřed. Hudbu z hlavní stejdže je slyšet úplně všude, s drobnými změnami a jemnými odstíny echa, což občas znamená vzájemně se přehlušující pódia.
A vlastně jsem si pořád nekoupila špunty do uší...
Berlin Atonal 2017
16. - 20. 8. 2017 Kraftwerk, Berlín
foto © Berlin Atonal
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.