Berlin Atonal vol.2: Time is a flat circle

Druhá polovina Atonalu odkrývá další vývojová stádia stavebnice. Pravděpodobně kombinací víkendu a nadupanějšího lineupu se davová přitažlivost festivalu nafukuje a fronta na denní vstupenky místy dosahuje až za roh na ulici. Další cihlička do celkové konstrukce dostává přívlastek megalomanská.

Pozorovatelný je i částečný dramaturgický posun a program se postupně a stejně perfekcionistickým způsobem posouvá do tanečnějších poloh. Atmosféra pořád drží, chce to ale nějakou pořádnou ránu v podobě něčeho odlišného. Většina setů si drží jednu společnou vlastnost, a to že budí dojem, že v poslední třetině už má umělec ve tmě problém najít knoflík, kterým by to vypnul. Puce Mary je svým osobním femininním noisem hezkým zpestřením, je to něžné a masírující, hluk s příběhem. Belief Defect vyniká hlavně projekcí a spolu s Main/Regis nabízí přímočaré sety, které si na nic nehrají, jdou po tvrdé párty. Páteční program z velké částí splývá dohromady, možná že jsem se už příliš naladila na atonální vesmír a teď už se jenom rozmazleně nudím. Ne každý však dokáže akustiku industriální katedrály využít naplno, a to je místy škoda. Nevyužitý potenciál na úrovni first world problems.

V pátek funguje i program v Tresoru, který je se svým puchem ponožek, chaotickou strukturou a viditelností ani ne na půl metru absolutním kontrastem otevřeného prostoru Kraftwerku. Ztrácím se v něm prakticky okamžitě a to na ničem nefičím. Nádhera, sem se určitě ještě stavím.

V sobotu truchlím, že jsem nestihla Roberta Rutmana, pravděpodobně nejstaršího člověka v budově, a večer začínám v Schaltzentrale s krásným pseudokrautrockovým setem Driftmaschine. Tentokrát tolik nevadí prolínání s hlavní stagí (Anthony Linell + Kimberly Ihre), oba sety působí přes neustále se otevírající dveře komplementárně. Velmi barevné. Večer je ne jenom díky kontrastu programátorského techna (Fis + Renick Bell) a otherworldly ambientu (Shackleton + Anika with Strawalde + Pedro Maia) různorodější než předešlý, Fis se s náma dokonce rozloučí goodbye kódem. Začínám mít pocit, že je to celé hodně na efekt. Hlavu mi to nerozválcuje, už všemu rozumím a je to ve své divné familiárnosti velmi příjemné. Roll the Dice tomu svou projekcí a ostatně i setem v headlinerském stylu dodávají metropolitní feel.

Jsem plná umělé mlhy a elektromagnetických vln. Upřednostňuju špínu staveniště před prachem temného sklepa a na to, aby mě něco překvapilo, to musí být něco, ale i tyhle pravidelné, sjednocující beaty mají něco do sebe. I když jsou si podobné, Kraftwerk je rád pojme a pohltí všechny. A nás taky.