Bojím se, kam dál (Touché Amoré)

Kolikrát už jste se vrátili z koncertu jako někdo jiný? Po kolikáté vcházíte do stejného vchodu jinudy? Kdy to bude naposled?

I was once asked how I’d like to be remembered
And I simply smiled and said

Načínáme se samozřejmě v Rekomandu a s koncertem to (prý) vůbec (ne)souvisí. (?) Kafe, co voní jako ráno, vaří až do večera, bezedný šuplík s mým jménem nakrmím dosyta. Místní borci – obyčejní krasavci jedou vyprodat pro patnáct lokálů, dobře jim tak. Jen ať hrajou! (Sledujme Damage Done.) Zasněná princezna z nejkrásnějšího města na světě nacení stoh desek na měsíční plat, když vchází Jeremy Bolm a hledá evropské pressy svých nejmilejších, nebo Sun Kill Moon. Kocour za pultem vohulí celým krámem poslední desku a prozpěvuje si – tady vyprodáno, na koncertě posledních pár kousků. „Kdo to byl? Dopíči, tak to je trapas, a já ho nepoznal...“

fotogalerii z koncerte nahlédněte zde

Na chvíli zapomínám sfouknout nezapálenou svíčku na dortu. Sociální aspekt? Nikoho nepozvali, přišli všichni. Že jsem miloval This Routine is Hell je můj problém, nestydím se za chlapa líbajícího Ginsberga, co nosím na hrudi ode dne, kdy vyprodali první várku merche, zatímco Noam vypadá, že mu kytara spíš překáží. Swain jsou taneční, jenže v roce 2017 druhá Nirvana nevznikne, ať se kdokoliv z kapely sebevíc cítí reinkarnovaným Kurtem Cobainem. Blafy nežeru. Za měsíc nashle na Smíchově.

*I’d rather stay forever *

Ještě jsem neviděl frontmana zahodit mikrofon na celou skladbu. A že se o něj rvali jako psi. Skoro jako fanoušek Premier League, co si odběhl z rave party v cyklistickém dresu a slunečních brýlích blýskal na celý klub zlatým zubem a měl nás úplně v piči. Domluvená neznalost Angel Du$t. Už zase nevím, v jakém seriálu hraju. HC punk pro děti à la Turnstile zamíchaný obstarožním punkem (ne punkrockem), zvuk je v hajzlu, je nám to jedno, pro tyhle podivíny ulepené gafou mám odjakživa slabost. Žádný koncert už ale nezní jako oni. Ani ta parádní deska nezní jako oni. Jdeme na cigáro a zakážeme si o tom mluvit. Za pár nás stejně svlíknou do trenek.

*If again I’m asked how I’d like to be remembered
Next time I’ll be better prepared for the answer *

O otvíráku bylo rozhodnuto dávno. Stýská se mi po domovině, nakřáplým hlasem Jeremyho Bolma pláču, že tu dneska nejsi. Vzpomínáme společně na support Converge. Tam, kde Touché Amoré hráli zvlhlé druhé housle, než skončil svět, na rok přesně. Tam, kde jsme se minuli, i když se občas potkáváme, kdykoliv si schovám hlavu do dlaní, kdykoliv počítám s první dobrou. Zármutek v předposledním stádiu. Clayton si to furt dává opačně než Nick, kterému leze z očí, jak moc Touché vyrostli, i díky loňské Stage Four překročili stíny minulostí, odkazy na kost osekaného ema a hrdý cejch Orchid. Hodinový set bez vakua, bez vaty. Dneska jen hymny zrezivělé novou láskou. Jeremy pořád nosí Conversky bez ohledu na počasí, i on oblíká kytaru, ale vypadá přirozeně. Otazník visel nad nakřáplým hlasem, se zpěvy se porval (Benediction) a zvítězil se ctí.

But you’ll never know much of the truth
So I’ll just exist
It's all I can do.

Bojím se, kam dál. Výčitky nad tím, co nejde odestát, co nejde zopakovat. Můžu si stokrát přetáčet pásku na začátek, zkoušet strefit tremollo do rytmu zástavy srdce. Slza odkápne zpod zrezlé roury jako pěčeť nekonečna. Jako bys' tam nebyla...

Navěky pozdě.