blueskin | Články / Reporty | 21.05.2017
Po letech utváření české taneční scény zakotvil Josef Sedloň v pražském Paláci Akropolis, kde má pozici poloautonomního promotéra. Pozice je to záviděníhodná: umožňuje mu nebývalou míru volnosti při výběru jmen, která do žižkovského klubu vozí, a to bez nutnosti kalkulace risku. Návštěvníci Sedloňovy série Music Infinity zas mají možnost vidět na velkém pódiu Akropole projekty, které by se jinak musely spokojit s menším klubem.
Beze zbytku to platí o britské dvojici Letherette, která patří k posledním objevům labelu Ninja Tune. Její loňská deska Last Night on the Planet představuje směs sampladelického hiphopu a diska a tyhle dva mantinely ohraničovaly i vystoupení Letherette na Music Infinity. Vystoupení mělo podobu autorského djingu, což byla zřejmě daň za to, že do Prahy dorazila pouze polovina dvojice. Statické dění na pódiu naštěstí zachraňoval hudební obsah úvodní hodiny večera.
Už na zmíněné desce projevili Letherette mimořádný cit pro vnitřní vývoj delších hudebních celků a totéž platilo i o živém setu. Od počátečních tracků, které lavírovaly mezi tradičním ninjatuneovským hiphopem a jeho kontinentální, s triphopem koketující verzí, postoupil set k funkem nasáklým beatům připomínajícím produkci labelu Grand Central Records. Zhruba v polovině se energie vystoupení zpomalila a ke slovu přišly experimentálnější beatové kompozice, které po chvíli ustoupily kombinaci diska a deep houseu.
fotogalerie z koncertu zde
Následný koncert Dark Sky byl méně eklektický. Zatímco Letherette propojují různé hudební styly, londýnská dvojice se soustředí na budování svého soukromého zvukového vesmíru. V něm se berlínské techno propojuje s organickou elektronikou, která připomíná tvorbu Moderat či Jona Hopkinse. Rozkročením mezi klubovou hudbou a melodickými, poslechovými tracky, představují Dark Sky typické zástupce toho, s čím se dá na večírcích Music Infinity setkat.
V porovnání s předskakujícím(i) Letherette se ale nedá ubránit dojmu, že Dark Sky se úzkostně drží vyšlapaných cestiček. Když už se rozhodnou posluchače trochu rozhodit, tak sáhnou do arzenálu EDM s přebuzenými synťáky a vlezlými melodiemi. Podobné excesy lze ale stěží označit za projev umělecké odvahy, nota bene když se v publiku najde dost těch, kteří to dvojici baští s rukama nad hlavou.
Po koncertu pokračoval večer na Malé scéně. DJ Cubik se předvedl v málo slýchané poloze, v níž kombinoval pomalý breakbeat s deep housem. Precizním mixováním a citlivým výběrem skladeb dokázal, že je u nás právem považován za jednoho z nejlepších djů. Po něm se za gramofony postavil Mixmaster Morris – jednapadesátiletý Morris Gould budí pozornost už svým skřítkovitým vzezřením, jeho mixy pak působí dojmem milostných dopisů poslechové elektronické hudbě.
Právě osobní rozměr vybíraných skladeb dalece přesahuje Gouldovy technické schopnosti či nápaditost při výstavbě setů. Podobné osobnosti jsou ale vítaným kořením scény, které Gould pomáhal na nohy. On vlastně ani ten Josef Sedloň není bůhvíjak nadaný dj, asi jen málokdo by ale zpochybňoval jeho zásadní promotérskou roli. Bylo proto navýsost symbolické, že v závěru převzal taktovku večera právě Sedloň a dovedl party do ranních hodin.
Letherette (uk) + Dark Sky (uk)
18. 4. 2017, Palác Akropolis, Praha
foto © Filip Kůstka
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.