blueskin | Články / Reporty | 02.12.2017
Trend návratů kapel ke svým zásadním deskám prostřednictvím speciálních koncertů, na kterém příslušné album zazní od začátku do konce, dorazil už i do Česka. Upřímně nevím o lepší volbě pro takový formát koncertů, než je Futuretro od Tata Bojs. Druhá regulérní deska pražské kapely je významnou položkou nejen její diskografie, ale celé tuzemské porevoluční populární hudby. Představuje ojedinělý výtrysk kreativity tehdejší trojice, na který se Tata Bojs už nikdy nepodařilo se stejnou invencí navázat.
Příčin, které za tím vězí, je několik a jedna z nich se jmenuje Marek Doubrava. Talentovaný multiinstrumentalista kapelu opustil krátce po vydání Futuretra a budoucí vývoj Tata Bojs ukázal, jak nepostradatelným členem Doubrava byl. Zatímco Milan Cais vyrostl ve velmi schopného bubeníka a charismatického frontmana a Marek Huňát zvaný Mardoša kapele dodnes dodává onu ceněnou hravou tvář, Doubravův přínos byl zejména kompozičně-aranžérský. A právě na tomto poli současná tvorba Tata Bojs nejvíce pokulhává.
Dokázalo to rozdělení koncertů v rámci turné Futuretro 2017 na dvě poloviny, kdy první byla věnována právě přelomové desce a druhá novějším skladbám. I když to na atmosféře v sálu Paláce Akropolis nebylo během prvního ze čtyř (!) pražských zastávek turné znát, osobně nemůžu zakrýt značné rozladění z kvalitativního propadu, ke kterému po přehrání Futuretra došlo. Ač jsem se opravdu snažil přistupovat k oběma polovinám večera nepředpojatě, nalézt mezi materiálem z posledních tří desek podobně silnou skladbu, jaké tvoří téměř bez výjimky Futuretro, se mi dařilo jen stěží.
Za nejlepší novou skladbu považuju S ní z předloňského alba A/B. V ní se Tata Bojs podařilo ideálně propojit úderný text se zručně napsanou a úchvatně vygradovanou hudební složkou. Publikem kvitované hitovky typu Papírovka, Antikvariát nebo Opakování jsou při nejlepší vůli jen líbivými popovými jednohubkami, které postrádají přitažlivou vícerozměrnost starších skladeb. Lépe obstáli v testu časem Pěšáci z desky Kluci kde ste?, jejichž refrén zpívala v působivém finále skladby a capella celá Akropolis. Zajímavě dopadl i návrat k Nanoalbu v podobě mohutnými sbory podpořené skladby C.V.A.N.
K vůbec nejlepším momentům koncertu patřily ty, kdy se na pódiu objevili nějací hosté. Kromě Marka Doubravy k nim patřili další dva členové jeho kapely Hm…, dále někdejší “neustálý host” Tata Bojs, zpěvačka Klára Nemravová a po Caisovi druhý bubeník Tomáš Neuwerth. Právě tito hosté totiž dělali z “kapely lokálního významu” (jak se praví ve sebeshazujícím textu Pěšáků) něco víc. Něco, co se v nejlepších momentech dotýkalo popového absolutna. Takovými momenty byla prakticky celá první polovina koncertu. Těžko to přičítat jen nostalgii dnešních tři- a čtyřicátníků, kterých byla v publiku většina. Písně z Futuretra prostě fungují i po těch sedmnácti letech a stejně jako tehdy dokáží pobavit, dojmout i ohromit hudební nápaditostí.
Ta nechybí ani trojici Hm…, během zahajovacího setu večera doplněné ještě o bubeníka. Hravost jejich písní je jiného ražení, než jakou Tata Bojs dodává mírně infantilní textová poetika. Texty Hm… mají větší intelektuální hloubku a kongeniálně doplňují lehkost, s jakou kapela míchá žánry od folku přes ozvuky lidovek až po nápodobu hip hopu. Za touto lehkostí se však skrývá značná muzikantská bravura, kterou je možné vypozorovat například v dokonalém načasování nástupu jednotlivých hráčů během hudebně propletených skladeb. V ideálním světě by právě takovým kapelám měly patřit co největší pódia.
Tata Bojs + Hm…
29. 11. 2017 Palác Akropolis, Praha
foto © Zdeněk Němec
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.