Jakub Koumar | Články / Reporty | 17.04.2017
Jsou koncerty, při nichž se kapela nemůže opřít o bouřící dav, namakaný vizuál, dokonalý zvuk nebo chvějivé, intimní spojení mezi autorem a divákem. I přesto je velká šance, že ve vás zůstane pocit něčeho neopakovatelného. Přesně to byl i případ Jambinai v pražské Akropoli.
Korejské crossoverové uskupení, míchající postrock s tradičními korejskými nástroji, už se prezentovalo na obřích festivalech jako Glastonbury, Primavera, SXSW a dalších. Klubová scéna jim ale ohromně sluší, byť vlastně celý set neoplýval žádným velkým kontaktem s publikem, byť rozšířené koncertní uskupení bylo takřka na dosah ruky.
Jambinai nejsou žádní velcí postrockoví stavitelé drah do nekonečna, příliš nepřemítají. Rozehrají motiv, navnadí východně laděnou melodií a po pár vteřinách už se třese podlaha. Rovnou k jádru věci. Pětice hudebníků obchází nenápadné zahušťování skladeb, frontman Lee Il-woo rozdírá kytarou své kolegy a potápí se do rozvířených skladeb. Stejně křiklavý zvuk si zachovává i s taepyeongsem v rukou.
To z ostatních hudebníků je cítit podivně meditativní a kontrolovaná energie, což je chvílemi matoucí, protože jak Kim Bo-mi, tak Sim Eun-yong umí své tradiční nástroje pěkně rozparádit. Až jeden má strach, jestli struny geomunga vydrží trhavé pohyby muzikantčiných, na pohled něžných rukou. Smyčcový nástroj haegeum si párkrát odpočine, když je vyměněn za východní verzi xylofonu, midikontroler nebo piri.
Mistrem v čekání na svůj okamžik zůstávají bicí, jež se velmi taktně vtírají do skladeb a rozduní vnitřní orgány při těch největších gradacích. Celý set složený převážně z poslední desky Hermitage, je ukázkou propojení živelnosti, i přísné kázně. Vzniká tak neustálé pnutí, kterým k sobě kapela připoutává fanoušky, udržuje je v neustálé koncentraci, aby jim následně podlomila kolena drtivou zvukovou eskalací.
Jambinai nepotřebují nic navíc, jejich kouzlo tkví v bezprostřednosti. Pražskou Akropoli si podmanili od první Deus Benedicat Tibi po závěrečnou Connection pouze hudbou. Skromná světla, skromné proslovy a vnímavý, čím dál více se pohupující dav. Čistý zvukový zážitek.
Jambinai (kor)
12. 4. 2017, Palác Akropolis, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.