Popluh | Články / Reporty | 18.07.2014
Smogem zahalená Ostrava se konečně dočkala svých barevných dnů. Jasně, návštěvníky vítalo hlavně modré nebe vymetené od mraků, ale proč se vzdát oblíbených stereotypů. Festivalem v ulicích to začalo a ze srdce města se pak celý hudební kolotoč neodvratně přesunul do krásného industriálního areálu a mohlo se začít.
Těžko si představit větší sázku na jistotu v podobě žánru úvodní kapely, než je skáčko. Nic proti němu, na většině festivalů je v ředěném množství víc jak vítaným odlehčením. A slovenští matadoři Polemic se toho rozhodně nebáli a rozjeli uvolněný set u kterého bylo víceméně jedno, že jednotlivé songy jsou si podobné jako vejce vejci. A na vedlejší scéně už si začali brousit sudy Les Tambours Du Bronx, jejichž set určitě nebyl melodický, ale vše vynahrazoval bezchybnou souhrou a uši rvoucími rytmy. Co taky jiného čekat od sedmnáctičlenné party frantíků bušících do plechových sudů? A to, že hned první festivalový den bude z ranku nezapomenutelných, potvrdili na Drive stage vzápětí nastupující Slim Cessna´s Auto Club. Country, ostré riffy, kytara s Ježíšem, apokalyptický upír Munly Munly, zpívání v pitu, pogo, country´s not dead. Kapela využila menšího časového prostoru, který měla k dispozici oproti koncertu v Lucerně, a celý set notně zintenzivěla. Nebyl čas na žádné modlení, tohle bylo prostě vymítání. Ostatně takové semeniště hříchu, jakým hudební festivaly bývají, si ani nic jiného nezaslouží. A na odpočinek po masáži v předních řadách nebyl čas, na hlavní scéně už to do publika valili Shaka Ponk. Ostré riffy střídaly houpavé rytmy a diváci se vlnili a skákali nejen v předních řadách. Uvolnění celému tělu přinesl až následující Seasick Steve. Americký bluesman s vizáží chlápka, který vám přišel vymalovat, nabídl sympatické a chytlavé blues a vymetl s ním pěkně od podlahy. Specialitou byla přehlídka jeho kytar, z nichž většinu byste ve výloze obchodů hledali jen marně. Není se čemu divit, že spolupráci s ním si vyzkoušel i Jack White (ehm, a přiveze někdo konečně i jeho?). První den pak uzavřeli MGMT podle osvědčené šablony "musíme hlavně zahrát Time to Pretend a Kids a bude to strašně super". Zahráli. A bylo to super. Zbytek setu nabídl pohodovou až zasněnou indie popovou elektroniku s psychedelickým feelingem, která vhodně doplnila dvě největší hitovky.
Areál se i díky novému bulváru a řadě nových obchůdků i stánků s občerstvením v podstatě proměnil v městečko ve městě. Bohužel i přes prý neustále se navyšující počet "tojtojek" se už první den u druhé největší scény festivalu nestíhalo odbavovat a pro mnohé pány pak situaci zachraňoval přilehlý plot. Nicméně pohled na fronty vedoucí ke smradlavým budkám asi z nejen ostravského festivalového folklóru jen tak nezmizí. Na druhou stranu, fronty na pivo byly takřka mizivé a někde se to nejspíš kompenzovat musí. Uvidíme, jak si areál poradí s přílivem návštěvníků v dalších dnech, zvlášť když se znovu očekává překonání návštěvnického rekordu. Celý prostor sice je trošku nafukovací, stanové městečko už ale přestává stačit. To si člověk uvědomí v momentu, kdy je vyprodané dva dny před festivalem a opozdilci se tak musí porozhlídnout jinde nebo dojíždět do vzdálenějšího kempu u hradu. Vypovídající byl i pohled na frontu, která se již několik hodin před vypuknutím hudebního programu táhla od městečka až k tramvajové zastávce.
Určitě nemá cenu se hádat, jaká tuzemská festivalová přehlídka je nejlepší. Zvlášť ne u tak provázaného hudebního rybníčku, jako je ten český. Stačí jen říct, že Colours už prvním dnem potvrdily své renomé, které si pomalu ale jistě budovaly předchozími ročníky. Hudební kvalita šla v ruku v ruce s hudební zábavou (nutno podotknout, že i tak hudebně velmi kvalitní) a nezbývá než se těšit na další dny. A další kocovinová probuzení do ranní slunečné Ostravy. Se smogem...
Colours of Ostrava 2014
18.7.2014, Vítkovice, Ostrava
foto © Vrbaak
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.