Jarda Petřík | Články / Reporty | 25.09.2024
Pokud bych měl jmenovat pětici nejdůležitějších audiovizuálních festivalů, rozhodně by mezi nimi nechyběl montrealský MUTEK. Je skvělou zprávou, že se Lunchmeatu podařilo navázat spolupráci, která letos vyústila jednak v Inferno a druhak v projekt Second Self, který bude k vidění v sobotu ve Veletržním paláci. Jsou to právě tyhle kontakty a propojení napříč AV festivalovou scénou, které v budoucích letech posunou Lunchmeat festival co do prezentovaných projektů výrazně dopředu.
A už se tak ostatně děje. Možnost navléct na sebe robotické ruce, které budou ovládat pohyby vašich horních končetin, a ještě u toho tančit na solidní techno ve stroboskopové mlze, se člověku jen tak nepoštěstí. Doprovodná hudební složka Inferna by navíc skvěle obstála i sama o sobě, a to u podobně zaměřených multidisciplinárních projektů rozhodně není pravidlem.
Zapojit publikum do performance je samozřejmě vždycky vděčná věc. Když to znamená nechat se částečně ovládat na dálku s robotickým oblekem, který se stane do určité míry součástí lidského těla, je úspěch v podstatě zaručen. Stačí to ale k opravdu nezapomenutelnému zážitku? Na to by samozřejmě museli odpovědět hlavně ti, kteří se dobrovolně stali součástí experimentu. Z pohledu diváka je odpověď přese všechny wow momenty ne úplně jednoznačná. Nebyl by například výsledný zážitek intenzivnější, kdyby byli na parketu natrénovaní performeři a performerky, kteří by své – jakkoliv částečně kanadskou dvojicí kontrolované – pohyby lépe sesynchronizovali v komplexní futuristické taneční představení, oproti pouhým” náhodně tancujícím jedincům na roboparty?
fotogalerii z koncertu najdete tady
Bill Vorn i Louis-Philippe Demers se robotice věnují přes tři dekády a na jejich práci je to logicky znát. Inferno je projektem/performancí, která zúčastněné může dovést k přemýšlení o důsledcích technologického vývoje na pozadí party s příchutí zla nebo nádechem bezmoci. Kdy je absence kontroly nad vlastními pohyby ještě zábava a kdy už Dantovo peklo? Může to být reminiscence na alkohol a všudypřítomné drogy na klubových akcích? Nebo “jen” ukázka toho, jak využít robotické znalosti v umělecké tvorbě? Pohled na tucet “reverse androidů” kroutících se v chuchvalcích mlhy, skrze kterou probleskují ostrá stroboskopická světla, a pozorování jejich napůl lidských, plynulých a z poloviny mechanických a trhaných pohybů za doprovodu ponurého ambientu i dusavého techna je každopádně fascinující i děsivý zároveň.
Lunchmeat Festival: Louis-Philippe Demers & Bill Vorn present Inferno
24. 9. 2024 ARCHA+, Praha
foto © Jakub Koumar
Veronika Tichá 25.09.2024
Z nové desky, na jejíž vydání spustili WWW crowdfundingovou kampaň, úspěšnou po pár dnech, nezaznělo živě nic, nicméně dvojice Anděrových předvedla...
Jarda Petřík 24.09.2024
Po čekání na dostatečně silnou mlhu se rozsvítí intenzivní bílá světla a uprostřed prostoru před projekčním obdélníkem se pozvolna zhmotní postava Katariny Gryvul.
Jiří V. Matýsek 22.09.2024
U Dubliňanů je příběh tragické lásky dohrán až do konce, u Jeffersona nevíme, proč další „poor boy“ musel zemřít.
Jiří Přivřel 18.09.2024
Vodu ohřeju na plynu a na nádvoří hučí agregát. Vašek Adam z Jednoty je zcela nad věcí a ujišťuje mě, že dnešní program to utáhne...
Marek Hadrbolec 16.09.2024
Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.
Mimi Filova 12.09.2024
Samotná cesta na miesto činu, iba na skok z autobusovej stanice, ktorá je súčasťou skanzenu rozpadávajúcich sa slovenských staníc, predpovedá festival...
Jiří Přivřel 12.09.2024
Vodomil, GbClifford, ježunka, Gnäw, kuňka, Šimanský & Niesner... sobota u vody.
Václav Valtr 10.09.2024
Očekávání bylo poněkud zkaleno, když přišlo oznámení, že vokalista Rully Shabara nedostal vízum a Senyawa bude vystupovat jen v poloviční sestavě. Ta měla eso v rukávu.
Václav Valtr 09.09.2024
Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…
Dantez 08.09.2024
Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.