Moon Crew #12: Jiří Špičák

Po letech života v Praze a Brně se Jiří Špičák vrátil do rodné Olomouce, odkud píše a edituje články pro tištěný Full Moon. Psát o hudbě začal už na střední, postupem času prošel spoustou českých médií a dělal hudebního dramaturga Radia Wave, kde dosud moderuje hudebně-kritický magazín Komplex. V Moon Crew se dozvíte, proč přestat psát a začít číst a proč už se ve Full Moonu všichni neplácají po zádech.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Měl jsem dřív tendenci pořád všechno komentovat, a když vyšlo první číslo Full Moonu, strašně mě štvalo, že vypadá jako fanzin, že se v něm jenom chválí a že se v něm všichni navzájem plácají po zádech. Tak jsem pro Radio Wave napsal docela tvrdou kritiku a tak trochu čekal, co se stane. Strašně mě překvapilo, že se Apačka ani Michal neurazili, jak se mi to často stávalo u jiných lidí nebo kapel, které jsem automaticky nepochválil za to, že vůbec existují. Místo toho se se mnou dál bavili o hudbě, bylo od začátku jasné, že ta je u nich na prvním místě. Dál jsme se občas potkávali, s Apačkou jsme pak jako porotci natáčeli i jeden ročník Czechingu, ale asi nikdo z nich nečekal, že se nakonec budu na vzniku Full Moonu podílet, navíc s takovou radostí.

V tom článku jsi psal, že Full Moon je Sektou Vyznavačů Dokonalé Hudby. Jakým vývojem Full Moon prošel, pořád zůstává vyhraněný? V čem vidíš posun k lepšímu?

Full Moon zůstává vyhraněný, ale autoři už si snad přestali myslet, že k tomu, aby člověk dělal dobrý časopis, stačí milovat hudbu. Podle mě je to málo, je nutné se zajímat i o společenský a politický kontext, vnímat souvislosti a nepopisovat pořád dokola, jak to které album zní. Full Moon je poslední roky žánrově širší. Úplně nevím, kdy se mi ten obsah začal opravdu líbit, ale asi to souvisí s nástupem Karla Veselého na pozici editora.

Druhým rokem edituješ texty ve Full Moonu. Jak moc se účastníš výběru témat jednotlivých čísel? Co tě na tom procesu baví?

Už nemám potřebu vyjadřovat se ke všemu, takže když se věnujeme tématu, které mi není úplně blízké, spíš to pozoruju a možná trochu koriguju. Když se ale shodneme na tématu, které ve mně rezonuje, v poslední době třeba New Weird Britain nebo Beatles, jsem rád, že u toho můžu být od začátku a sledovat vývoj čísla od prvního piva při poradě k okamžiku, kdy nám od Michala přistane v mailu pdfko. Ten pocit se asi nikdy neochodí.

Někteří redaktoři tě považují za přísného editora. Cítíš velkou zodpovědnost při editaci cizích textů? Jak se v té roli cítíš?

Mám občas špatné svědomí z toho, že moje poznámky můžou vyznít arogantně a nejsou úplně empatické, ale není na to moc času a navíc vždycky trochu počítám s tím, že to Karel jako druhý editor zjemní tak, jak to umí jenom on. Cítím zodpovědnost za to, jestli se člověk rozhodne věnovat psaní o hudbě dlouhodobě, nebo ne. Poznal jsem desítky lidí, kteří se pro hudební publicistiku nadchly, ale postupně jejich zájem vyprchal. Nechtěl bych být ten, kvůli kterému to nadšení zmizí, na druhou stranu si myslím, že když má někdo ambice psát o hudbě opravdu vážně a nechce skončit u odstavcových recenzí, měl by něco vydržet.

V minulosti jsi vybíral hudbu a do velké míry určoval hudební dramaturgii veřejnoprávní rozhlasové stanice. Jaká zkušenost to byla?

Především jsem si uvědomil, že když nebudu poslouchat úplně každý release, o kterém se mluví, vůbec nic se nestane, nic mi neuteče a že je lepší soustředit se na téma, které je mi blízké a které jsem schopný nastudovat do hloubky. Hudební publicista by měl být univerzální, minimálně to pomáhá při shánění práce, já si ale po odchodu z téhle pozice užívám, že to dělat nemusím. Jinak to byla životní zkušenost, ze které budu těžit spoustu let, i když mi ty dobré vzpomínky trochu přemazal závěr. To jsme začali narážet na rozdílné představy o tom, jak by mělo vypadat veřejnoprávní rádio pro mladé a co to vůbec znamená veřejnoprávnost. Pro mě je veřejnoprávnost především možnost dělat to, co si komerční stanice z různých důvodů nemůžou dovolit. Nedávat lidem to, co chtějí, ale co by chtěli, kdyby věděli, že to existuje. Takhle nějak to říkal moderátor BBC Radio 1 John Peel a tím jsem se vždycky řídil.

Před Wavem jsi prošel různými zpravodajskými redakcemi a jinými médií. Kde všude jsi působil a jak tě to poznamenalo?

Ještě na střední jsem začal psát pro blog New Music, hned v prváku na vysoké jsem pak pokračoval do A2, His Voice, Hospodářských novin nebo Nového prostoru, nejvíc jsem se ale naučil v médiu, které nemělo s hudbou nic společného: nastoupil jsem do brněnského deníku Rovnost a byla to fantastická zkušenost. Musel jsem pokrývat strašně široké pole témat, ráno jsem netušil, co budu psát odpoledne, byl jsem kvůli tomu v permanentním stresu, a přestože jsem jako začínající a neurotický redaktor předváděl spíš podprůměrné výkony, naučil jsem se toho strašně moc. Pořád si tak myslím, že aspoň krátká zkušenost z práce ve zpravodajství je užitečná pro každého, kdo má ambice psát o čemkoliv. V tomhle oboru se vyplatí naskočit do ostrého provozu co nejdřív.

Teď se živíš jako publicista na volné noze?

Po odchodu z rozhlasu jsem se asi rok snažil psát co nejvíc hudebních textů, točit co nejvíc rozhlasových pořadů a ponořit se do hudební publicistiky. Pak mi ale došlo, že to jede na setrvačník, nikam se neposouvám, nemám moc čas poslouchat nové věci a číst knížky a jenom chrlím servisní články. Říká se tomu vyrábění obsahu a to mi vždycky přišlo strašidelné. Tak jsem si našel editorský post v online redakci Forbesu, kde se řeší úplně jiná témata a úplně jiným stylem. Můžu mediální provoz nahlížet z jiné stránky, získat jiný druh zkušeností a když se po pár dnech zase vrátím k hudbě a mám čas i prostor na poslouchání a čtení, je to dobrá změna. Kromě Full Moonu dál vysílám s Milošem Hrochem pořad Komplex na Radiu Wave, dělám i ArtCafé na Vltavě, píšu pro oblíbenou A2 a A2larm a s Jonášem Kucharským jsme rozjeli sérii přednášek o hudbě pro knihovnu v Třinci.

Jaká byla tvoje práce snů, když jsi vyrůstal?

Jsem chorobně neambiciózní a moc nevěřím na to, že má někdo práci snů. Moje práce snů je žádná práce a tak to bylo vždycky. Ale když to musí být: od dětství mě táta vedl k hudbě, jezdili jsme spolu po přednáškách hudebního kritika Jiřího Černého a díky němu jsem získal pocit, že být hudební publicista je vlastně dobrý nápad. Tak jsem se jednoho dne rozhodl, že to budu dělat taky. Abych se k tomu dostal a mohl psát profesionálně, musel jsem psát taky o něčem jiném, ale nakonec se to povedlo. Takže ano, dělám práci snů. Kdyby se za ni trochu víc platilo, lidi by měli prostor psát delší články a měli na ně víc času, byl bych ještě o něco spokojenější. Ale v zásadě si nemůžu stěžovat.

Co bys poradil člověku, který chce dělat dobrou publicistiku?

Přestat psát a začít číst. Dlouho číst a pak teprve psát. Číst texty v češtině a hlavně se neomezovat na svoje témata. Číst beletrii, poezii, návody na vysavače, noviny, statusy, reklamní letáky. Nemyslet si, že dobrý článek vyčarujete ze vzduchu. Za každým dobrým textem jsou stovky jiných textů, které napsal někdo jiný a vy je musíte přečíst.

Co rád děláš ve volném čase?

Mně je vlastně strašně snadné nadchnout, nejšťastnější jsem, když se na mě nic nevalí, můžu chodit po venku, číst knížky a nepřemýšlet nad tím, co mi kde uteklo, co jsem kde slíbil napsat a nenapsal nebo kolik textů mám připravených ve složce k editování. Chodíme po venku se psem, čtu si, pozoruju věci a lidi. Nic od života nepožaduju.

Nejzásadnější deska za posledních deset let.

Hudba Shirley Collins, Richarda Skeltona a Richarda Dawsona. Vždycky mě zajímala folková hudba, ale až díky těmhle lidem mi došlo, kolik podob má a že může znít vlastně jakkoliv.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Víc nových autorů a tučné honoráře pro všechny. Základní nepodmíněný publicistický příjem.