redakce | Články | 02.01.2020
Ne, není to originální myšlenka, ale rádi opisujeme od těch schopných. O nápadu občas přetisknout balík textů z tištěného Full Moonu na web, uvažujeme už delší dobu, před oslavami deseti let časopisu je to příhodná příležitost. Hlavním důvodem je ovšem ukázat těm, kteří nás mají zafixované jako "neměnné" médium (těch přívlastků by se dala uvést celá řada, víme), že Full Moon se od svého počátku vyvíjí, a to možná více, než by naši ne-čtenáři čekali. Zkuste nahlédnout, přesvědčte se sami. Články jsme vybírali napříč styly hudebními i publicistickými a hlavně z těch, které se na webu často neobjevují, tedy delší a komplexnější zpracování obecnějšího témat.
Texty jsou řazeny chronologicky podle toho, kdy a ve kterém čísle vyšly během roku, na pořadí tu nehrajeme. Prostě třináctka toho nejlepšího, co minulý rok přinesl. A upřímně - každý z našich editorů by vybral jinou várku, což je zcela v pořádku, jsme si jistí všemi otisknutými texty.
Padesát let narušování vašeho klidu. Profil Yoko Ono
Doma jsme se s tátou Yoko Ono smáli. Lennon byl mytologická bytost, člověk, který částečně přebývá na velkém plakátu pověšeném na dveřích obýváku a částečně žije v mlze na začátku filmu Imagine. Napůl na VHS kazetě, napůl na papíře, ve skutečnosti všude. Narodil jsem se šest let po jeho smrti, cesta k mýtu nemohla být přímější. Vznášel se v našem bytě jako duch. Ale Yoko Ono? To byla čarodějnice dávno před tím, než to konečně přiznala na remixové desce Yes, I'm a Witch z roku 2007. Byla jako nádor. Nechala si do studia přivézt postel a Lennona z ní komandovala. Polykala šachové figurky a nutila k tomu i jeho. Ležela mu u nohou jako pes a sváděla jej jako siréna. Místo líbezného zpěvu se ale z jejího hrdla ozýval pekelný vřískot. Yoko Ono zničila Beatles. Co všechno jsme ještě od nich mohli slyšet, nebýt Yoko Ono? Popkultura neměla většího nepřítele. (čtěte dále)
Kde se vzal sad boy? Téma: Depresivní pop
Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. V tomhle čísle Full Moonu tahle slovní spojení určitě někde najdete, psát o Jamesovi Blakeovi a nevzpomenout jeho melancholii je asi nemožné. Sám Blake se ale proti těmhle označením loni dost výrazně ohradil. Smutek k hudbě patří. Když má ale člověk opravdové deprese, nemůže nic vytvořit. Nemůže být kreativní. Deprese nejsou pubertální bolístky, které později přetavíte v hezkou písničku a zajedete si s ní na showcasový festival. Deprese je smrt a prázdnota. Jak se k ní stavěl hudební průmysl v minulosti a kde je hranice mezi lákavou melancholií a psychickou nemocí? Vítejte ve světě smutku, který můžete prodat, kterého se musíte zbavit, který vám ničí kariéru, ale který dokáže kariéru i nastartovat. (čtěte dále)
Tolerance nestačí. Téma: Proměny queer v umění a společnosti
„Why are you gay?“ Virální video, ve kterém je ugandský bojovník za práva LGBT+ komunity Pepe Julian Onziema opakovaně tázán neinformovaným a zřetelně homofobním moderátorem, může působit jako skeč Monty Pythonova létajícího cirkusu, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, jak vysoké tresty vězení tam lidem s jinou než heterosexuální orientací hrozí. To lidé v Česku jsou zhusta považováni za velmi tolerantní, pokud jde o gaye a lesby, stačí ale úkrok třeba směrem k právům transgender lidí a toleranci přebije neinformovanost. Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice – ať už umělecké, nebo právě oné tak často skloňované tolerance? K rozhovoru jsme přizvali... (čtěte dále)
Daleko od babičky. Rozhovor s Awali a Margo
Aneta Martínková alias Margo se vrátila ze studijního pobytu ve Spojených státech a místo suvenýrů přivezla desku First I Thought Everyone’s Staring at Me but then I Realized Nobody Cared — All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Co se týče českého alternativního popu, nejde ale o jediný počin konce loňského roku, o slovo se přihlásila i Tamara-Sofia Schmidt alias Awali s deskou Embodied. Obě jsme recenzovali už v čísle #94 a teď nastal čas se dovědět něco více o tom, co obě hudebnice sbližuje, v čem se rozchází a kde se tu vlastně vzaly. (čtěte dále)
Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? Rozhovor s Affrem
Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Kromě dramaturgie festivalu Hip Hop Kemp, jenž má za sebou už sedmnáct ročníků a mezinárodní ohlas, stihnul vydávat hip hopový magazín Bbarák, pořádat klubové koncerty pod značkou Boombox nebo napojit americké boombapové velikány jako Black Moon, Smif n Wessun nebo Diamond D na českou kapelu Champion Sound. Dlouhodobě patří k nejvlivnějším postavám české rapové scény, ale drsňáka byste čekali marně. Affro je plaše působící hudební nadšenec a termín setkání jsme vybírali tak, aby stihl odvést děti na fotbal. (čtěte dále)
Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu. Rozhovor s Rafany
Skupina Rafani má v současné době čtyři členy (Ondřej Brody, Jiří Franta, David Kořínek, a Luděk Rathauský) a dvě výstavy v Praze. V době svého vzniku v roce 2000 vytahovaly na světlo nepříjemné momenty z dávnější historie jako odsun Němců nebo méně dávné jako neonacismus. Při tom se stylizovali do podoby drsných mačo chlápků v uniformách, které nejsnáze potkáte v hospodě u piva. Verze Rafanů pro rok 2018 je zdánlivě umírněnější, ale pořád ještě naštvaná a citlivá na to, co se zrovna děje. Aktuálně chtějí upozornit na absurditu digitální éry. Ta se zhmotňuje v jejich výstavě v Nodu, kam se dostane jen turista, který zaplatí za jednu noc průměrnou taxu 1200 korun. Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. (čtěte dále)
Bude to fantastický kolaps. Rozhovor s Liasem Saoudim z Fat White Family
Je dost pravděpodobné, že Fat White Family buď neznáte nebo nesnášíte. Můžou si za to sami. Jejich první dvě desky nejsou natolik zásadní, že byste se bez nich neobešli a jejich mediální obraz prostořekých feťáků působí v dnešní době už poněkud vyčpěle. Co ale s nimi, když zjistíte, že: zaprvé, jejich zpěvák a textař Lias Saoudi je jeden z nejzajímavějších lidí, se kterými jste se za dlouhou dobu bavili, zadruhé, jejich nová deska je dost možná to nejlepší, co jakákoliv britská kapela vyplodila od roku 2009, kdy The Horrors přišli s Primary Colours. Není divu, že se mezi jejich nepočetné skalní fanoušky řadil Mark E. Smith a ve svých rádiových shows je s gustem pouští Iggy Pop. (čtěte dále)
Kdo vládne popu? Téma: Ženy v angažovaném popu
"Chtěla jsem vytvořit něco, co mě přesáhne. Něco, co lidi přesvědčí o tom, že žijeme ve významné době,“ říká Beyoncé v jedné z dokumentárních částí filmu Homecoming. Záznam a pozadí vzniku vystoupení zpěvačky na loňském ročníku kalifornského festivalu Coachella dokazuje, že pro současný pop jsou důležitá silná témata. Umělkyně, která si pro své sebevědomí a perfekcionismus vysloužila v popovém světě titul královny, připravila na Coachellu strhující performance. Tak strhující, že hudební média překřtila ročník 2018 rovnou na Beychellu. Proč? Beyoncé hudebním nadšencům potvrdila, že hudba má sílu, kterou lze měnit svět. I díky ní je totiž světový pop pro ženy a jejich témata v roce 2019 bezpečnějším místem než kdy jindy. „Máme tu dnes večer nějaké odvážné holky?“ ptá se hudebnice v intru ke skladbě Run The World (Girls) a extatický dav, který si po celou dobu koncertu drží konstantní hladinu nadšení, ještě přidá několik desítek decibelů. „Tuhle skladbu chci věnovat všem neuvěřitelným ženám, které mi otevřely dveře.“ A připomíná, že ženská témata se do tradičně mužského hudebního průmyslu prodírala postupně. (čtěte dále)
Milovníci pokleslých žánrů. Rozhovor se skupinou Rány těla
S Jindrou a ostatními z Rán těla se známe dlouho a dobře. Možná až příliš. Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci. Všechno, co za něco stojí, trvá dlouho, loňské báječné album Maybe It’s Fantasy je teprve druhou nahrávkou v třicetileté historii kapely a první, se kterou jsou její členové bezezbytku spokojeni. Jinak je ale příběh Rán těla plný dramatických zvratů, historek i dějinných událostí. Do rozhovoru se tak nějak přirozeně zamotala sametová revoluce, vysoká šarže správného německého bigbítu jménem Scorpions nebo aplikace pokřínu obecného, lidově řečeného mandragora. Kdo se moc ptá, moc se dozví. (čtěte dále)
Nechte to na sebe působit. Téma: Současný tanec a hudba
I přesto, že ho média označují za zlobivého chlapce baletu, je Sergej Polunin tanečníkem oslavovaným po celém světě. V londýnském Královském baletu byl kvůli tetování odstrašujícím příkladem, nakonec to tam však dotáhl do pozice prvního sólisty, a to v pouhých devatenácti letech. Ambiciózní Polunin se však nespokojil s dopředu narýsovanou kariérní dráhou baletního tanečníka. Se slovy „umělec ve mně umírá“ ve dvaceti dvou letech z Královského baletu odešel a o pár let později se rozhodl s klasickým tancem skončit už nadobro. Jeho oslnivá kariéra si říkala o extraordinární tečku, jíž se stalo video natočené světoznámým fotografem Davidem LaChapellem v prosluněném studiu uprostřed havajských džunglí. Polunin se v něm představil tak, jak jsme ho dosud neznali. Ve svém tanci za doprovodu veleúspěšného hitu Take Me to Church irského zpěváka Hoziera vložil mezi precizní baletní piruety a skoky zoufalý běh a prudké pády a spíše křičel pohybem, než recitoval pečlivě nastudovanou choreografii. Jeho osobní zpověď v pohybu získala masivní ohlas po celém světě, nadchla Polunina pro návrat do baletu a stala se velmi inspirativní ukázkou současného tance. (čtěte dále)
Bez růžových brýlí. Téma: Ženy v beat generation
V roce 1994 se během Pocty Allenovi Ginsbergovi zeptala studentka na Naropa University básníka Gregoryho Corsa, kde vlastně byly ženy v beat generation. Dostala poměrně mrazivé shrnutí: „Byly ženy, sám jsem je znal, které rodiny vsadily do různých institucí a byly léčeny elektrošoky. V padesátých letech mohl být muž rebelem, ale pokud jste byla ženou, vaše rodiny vás daly pod zámek. Byly takové případy, vím o nich a jednoho dne o nich někdo napíše.“ Měl pravdu. Psát se o nich začalo, i když v počtu biografií stále drží prim beatnici nad beatnicemi.
Spojené státy padesátých let nebyly pro ženy zrovna oázou. Hlavní slovo v jejich životech měli rodiče nebo manželé, snaha o nezávislost v době před antikoncepční pilulkou a druhou vlnou feminismu vás mohla stát nejen iluze, ale také psychické a fyzické zdraví. O emancipaci si mohly nechat zdát hospodyňky i vymetačky večírků po boku Kerouaca, Cassadyho nebo Burroughse. Flámy a jazzové koncerty, filosofické a literární debaty, shánění drog po zapadákovech, to vše vedlo dříve či později ke starostem o vlastní obživu a zajišťování servisu těm chytrým, zoufale nesamostatným a nevyrovnaným chlápkům přilepeným k psacímu stroji. Tedy pokud jste neskončily zavřené na psychiatrickém oddělení, abyste nedělaly ostudu příbuzným. (čtěte dále)
Tři metry nad zemí. Kult: Zeměměřič Vlasty Třešňáka
Expresivní zpěv v rozmezí od šepotu do křiku, přibližná intonace, grimasy, rozkomíhané metrum, nečekaně se vynořující rýmy, prožitek na prahu bolesti. Vlastu Třešňáka si nelze s nikým splést. Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Legenda, pilíř, kult. Ale kult pro koho? Vnucuje se otázka, jestli ty písně dokážou promlouvat i k jiné generaci než je ta pamětnická. Skoro se zdá, že s myšlením i těch alternativnějších mileniálů se dnes Třešňákova poetika a vidění světa míjejí asi jako písně Karla Hašlera se vkusem náctiletých mániček, s nimiž zpěvák, skladatel, textař, spisovatel, malíř a hrdý Karlíňák v šedesátých letech sedával na schodech u Národního muzea. A zdá se, že on sám to chápe a v posledních letech pomalu a nenápadně mizí ze zorného pole i těm, kteří s jeho hudbou vyrůstali. Poslední, dětskou knížku publikoval před osmi lety, z koncertních pódií se stáhnul úplně, rozhovory neposkytuje a nové písně v autorském podání mu vyšly naposledy v roce 2013 na desce Alter ego. Jako by už tahle doba nebyla pro něj. „Už nezkouším napravovat, nejde to, jsem vědomě pasivní.“ svěřil se už v roce 2007 Ondřeji Bezrovi v obsáhlém knižním rozhovoru To je hezký, ne? Možná je to rezignace, možná jen prosté smíření se s pravou povahou větrných mlýnů. Donkichotský dřevec ať zase třímají mladší. (čtěte dále)
Podchod tam bejt nemůže, protože se do něj lidi bojí... Téma: Videoklipy FKA twigs
Jak se dívají na hudební klipy lidé z branže? Co říkají na videotvorbu FKA twigs dva mladí režiséři, kteří patří k tomu nejlepšímu a nejoriginálnějšímu, co nabízí domácí klipová tvorba? Do prvního vydání rubriky Na vlastní oči jsme si pozvali filmařské duo Tomáš Bláha a Dužan Duong, které se momentálně skrývá pod sebeironickou značku double N. Mají za sebou klipy pro Zrní, Katarzii, Viah nebo Skyline. Tomáš sám točil třeba pro Emmu Smetana, či Ektora, zatímco Dužan má ve filmografii oceňované krátké filmy Mat goc a Bo Hai, které tematizují kulturní rozdíly mezi Vietnamem a Českem. Koncept rubriky je jednoduchý – pouštíme si videoklipy, zaznamenáváme reakce. Tentokrát v ateliéru dvojice na Hradčanské v nádherně vybarveném listopadovém dni. (čtěte dále)
redakce 22.11.2024
Do ouška od Animal Music – podzimní edice.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Michal Pařízek 15.11.2024
Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.
redakce 14.11.2024
Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.