Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 20.06.2016
Co mají fanoušci určitého druhu hudby společného? Je možné, že se u nich vyskytují nějaké shodné psychologické rysy? Co psychologie fanoušků Einstürzende Neubauten?
Klid. Třpytky saka na zdech. Maté a meditace, tabula rasa. Třásně na zdech Volksbühne se chvějí, atmosféra v sálu je určitým způsobem familiární. Mám pocit, jako bych všechny tyhle lidi už viděla a jako by všichni Bargelda znali osobně. Já vlastně taky, i když jsme se nikdy nepotkali, ani nebavili. Ohlížím se po lesklém sálu a přemýšlím nad délkou cesty od kovového šrotu v pylonu dálnice k flitrům, židličkám a hochkunstovému publiku plného pankáčů v sáčkách. Stačilo by jim, kdyby se tam Blixa jenom postavil a nic nedělal? Bylo by to v jeho případě považováno za inovativní a progresivní? Mám hlad, možná jsem si měla venku z full service občerstveníčka pro náročné publikum koupit k večeři obloženou housku. Fanoušci Neubauten jsou v očekávání. Neklid. Meditace.
Hudebníci přicházejí na pódium, smyčcové kvarteto, basklarinetista Gabriele Coen, Martina Bertoni s violoncellem, Teho Teardo, Blixa Bargeld. Začínají skladbou Nerissimo. V duchu se vracím k pražskému koncertu ze září 2013 a něco je jinak. Je to kapela. Bargeld tentokrát není bohem na vlastním pódiu, nečekanou přístupnost podtrhují občasné vtípky, prostor pro nástrojový dialog Martiny Bertoni a Teha Tearda a historky o fanoušcích z obskurních italských měst. Italština se vůbec stala Bargeldovým velkým hobby, jeho výslovnost v Mi Scusi se za ty tři roky hodně zlepšila. Za zvuku The Empty Boat s ním začínám vést virtuální dialog.
Jedna z věcí, které zůstávají, je radost z hluku. Tentokrát v podobě amplifikovaného violoncella a kytary. Kapela si jamuje a Bargeld kontroluje, jestli dělají dobrý noise, občas taky něčím přispěje. What If přichází v podobě silné vlny zvuku a Still Smiling krásně kontrastuje svým minimalismem a jemnými disonancemi, které při DHX 2 dosahují vrcholu. Kakofonie lahodná jako čokoláda s chilli.
Axolotl dosáhl přidáním basklarinetu a nového setu prapodivných zvuků nového levelu téměř hraničícím s comic relief. Hochkunstové publikum fanoušků Neubauten je pobavené. Po odprezentování backstory k Ich bin dabei, “utopische Stück” napsaného pro Bargeldovu ženu při příležitosti hnusného počasí letošní zimy, je obecenstvo strženo z oblaků filozofických metafor k nečekaně pozemským hodnotám. Bargeldův humanizmus se téměř dostává na úroveň běžné populace, to je ta chvíle pochybnosti nad jistotami v životě. Bargeld nás z ní vytrhává a jsme svědky nasrané gestikulace směrem ke zvukaři. Je to pořád on. Při představování kapely Tearda označí za ambasadora Vatikánu a sebe za papeže. Das stimmt.
Zbytek koncertu pak připomíná můj nedávný krásný sen, ve kterém jsem jedla buchty s povidly a vždy, když jsem si myslela, že už došly, tak se zjevovaly další a další. Set skládající z prakticky kompletního alba Nerissimo a velké části alba Still Smiling trvá nádhernou hodinu a padesát minut. Pro fajnšmekry je tady i 60s hitovka Soli Si Muore, oblíbená skladba Bargeldovy dcery, tentokrát zpívaná osobně pro ni. Na závěr je publikum mohutně defenestrováno.
A co teda? Jak dopadl virtuální rozhovor? Byly moje otázky zodpovězeny? Možná. Psychologické rysy? Potřeba posunu a vývoje a zároveň udržení vlastních hodnot. Možná si tentokrát Blixa Bargeld neladil koncertní sál k třpytkám na saku. Vybral si ten, odkud má blízko domů. Ale ono se to vlastně ani nevylučuje.
Teho Teardo & Blixa Bargeld
6.6.2016 Volksbühne, Berlin
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.