Co je to láska? (Sága 3)

Víc sis toho z mého 453stránkového románu nevzala? Psal jsem to tři roky a tys vyčetla, že chci, aby lidi nic nedělali?”

Láska je slunce vrhající své paprsky na zelenou louku, hřejivé teplo ženského těla (nebo mužského, záleží) přivinuvšího se k vám pod pokrývkou nebo dobře mířená rána pěstí ve vhodnou dobu, na vhodné místo. Vůle by mohl vyprávět. Ve druhém sebraném vydání Ságy jsme se dostali až na místo početí. Ne početí Hazel, ale k inseminátorovi myšlenek a praotci příběhu D. Oswaldu Heistovi, který nejen že nabízí poměrně kryptické odpovědi, ale ještě se potácí z alkoholového deliria vstříc své nové lásce, která má však k jeho nejslavnějšímu dílu vyhraněný názor.

“Četla jsem tu krávovinu, kterou jsi nacpala do hlavy mému synovi.”

Vaughan a Staplesová nás vrací v čase a ve stylu ne nepodobném seriálu Ztracení, zčásti proto, abychom byli ztracení, a v závěru knihy se dostali zpět na konec druhé knihy a pak přestali být... ztraceni. Metoda flashbacku je v poslední době poměrně rozšířenou komoditou, ale ne vždy je použita vhodně nebo za jiným účelem, než je instantní šok, že je něco trochu jinak, protože nám to tvůrci zatajili. Zde je využita smysluplně, a i když se může dostavit jistá frustrace, že jsme se vlastně nepohnuli z místa, dověděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Především konečně poznáváme mysl člověka (nebo spíš mimozemšťana), který mezidruhového Romea a Julii přivedl k životu a je tak přímo zodpovědný za život malé Hazel. Vzpomínky na smrt jeho první milé i babiččina přízeň jsou katalyzátory hlavní linie knihy. Vzpomínky a ještě Nun tuj nun, což je hra na způsob pozemského evergreenu Aktivity.

“Restartuji. Může to trvat několik minut.”

Vůle, Gwendolyn a malá otrokyně si mezitím užívají nucené dovolené v ráji a loví na obloze žraloky. Halucinace, byť v zemi zaslíbené, ale nemusí mít úplně kladné úmysly. Mohou i zabít. Linie se proplétají až do ohromného střetu z konce druhé knihy a dovádí do dech beroucího finále. Zvraty se vrší a jakákoliv informace připíchnutá na nástěnce se okamžitě stává spoilerem. Vaughan dokonale pracuje s postavami a figurky na šachovnici postrkuje nepředvídatelnými směry, čehož Staplesová maximálně využívá a její fantaskní ilustrace jsou stále pastvou pro oči. I když nestvůr je tentokrát poskrovnu.

“Pššt. Ať se fanoušci vykecají.”

Sága neztrácí na zábavnosti a stále dokáže překvapit. Nabízí nové postavy, které mohou výrazně zamíchat dějem, a ty staré nechává v situacích s nejistým koncem. Svůj status výjimečnosti si drží i nadále a závěr pro další knihu slibuje větší posun časem. Ideální seriál na dlouhé zimní večery. Napište Ježíškovi.