CTM není jen Berghain

Po loňském ročníku CTM, který byl mým prvním, jsem věděl, že se sem musím vrátit. Naopak Vašek se sem vrací pravidelně a dobře ví proč. Berlín sám o sobě je vždy velkým lákadlem a celoročně nabízí nepřeberné množství kulturního vyžití, o tom žádná. Tady se ale mimo jiné nabízí možnost degustovat zdejší bohatou klubovou scénu, včetně takových klubů, jako je Berghain, RSO nebo Oxi. A to se s jistotou vstupu díky festivalové vstupence vyplatí i ve frontě a v nečase na přelomu ledna a února.

DVĚ NOCI V BERGHAINU

Pojďme si hned na úvod říct, že běžní návštěvníci Klubnacht v Berghainu a návštěvníci programu CTM jsou dvě zcela rozdílné skupiny. Ta první chce rave (od noci, přes den a zase do noci). Druhá skupina chce progresivní dramaturgii, poslechové sety, performance a samozřejmě taky rave. Samostatnou kapitolou pak jsou návštěvníci gay klubu Laboratory, který má vstup za rohem a kde souběžně s programem CTM letos běžela Naked Sex Party (dreskód jen boty) a páteční Friday Fuck 2-4-1 (bez dreskódu). Všechny tři fronty se před Berghainem potkávají a místy protínají, aby je nakonec rozřadilo zábradlí, které těsně před jednotlivými vstupy vytváří lidské hady. Face-check, security a vzhůru do šatny.

První prostor, na který návštěvník Berghainu narazí, je Säule s obřími betonovými sloupy. Maskovaná non-binary postava Alyxis v zadní části hrála sladké melodie à la PC Music, které tavila v noisovém kotli. Místy zábavné, ale nic, co by posluchače udrželo delší dobu na místě. Jiným příběhem bylo vystoupení Fitnesss feat. Lung na hlavní stagi, které sice nebylo uprostřed davu vidět, ale pohltili celý prostor, když v lidském masomlýnku dekonstruovali anatomii ravu. Hodně vidět byl naopak Axonbody & Oliver Torr s audiovizuálním setem AXONTORR. Kytara, auto-tune a abstraktní projekce v dokonalém souladu, což dav náležitě ocenil. Velkým highlightem prvního večera pak bylo vystoupení divoké španělské EBM dvojice Dame Area, a především set detroitské ghetto-tech/rapové party HiTech. Rozpačitý start kvůli nefungujícímu mikrofonu okamžitě zlomil nástup raperů v kuklách do publika, explodující dav během footworkového armagedonu vyvrhoval končetiny moshujících nadšenců. Panorama bar praskal ve švech. Takhle má vypadat strhující rapová show.

Bez předchozí rezervace se prakticky nešlo dostat na instalaci Oceanic Refractions, kterou připravili Mere Nailatikau, AM Kanngieser, KMRU, Laisiasa Dave Lavaki a Tumeli Tuqota. Kolují zvěsti, že půlhodinový slot v této pohlcující eko-instalaci byl vzhledem k množství servírovaných vjemů a informací málo. Zamáčkl jsem slzu. Po dobrém sushi ve Weddingu jsem vyrazil směr Radialsystem, kde mě v loňském roce absolutně odzbrojili Amnesia Scanner. Letos tato pozice připadla na Marco Donnarummu a jeho mimozemskou performance Ex Silens. Zrození kyborga objevujícího svět skrz zvuky a ruchy, které provedlo potetovaného umělce s pohyby dobře známého xenomorfa Vetřelce k oltáři poznání a zase zpět. Nic všedního.

V pátek to v Berghainu vypadalo ze startu vlažně. Fronta bez lidí se hned tak nevidí a uvnitř bylo poloprázdno. Je pravda, že v úvodu jela jen hlavní stage a po půlnoci se přidal aspoň Panorama bar, ale i tak působila návštěvnost neutěšeně. Naštěstí to nemělo vliv na atmosféru pod pódiem, kde zahrála set španělská dvojice Virgen María a Naive Supreme. Absolutní vrchol CTM. Pole dance s lasery pobíjenou podprsenkou a respirátorem, který pak nahradila kšiltovkou s logem MacDonalda. Následně vyměnila spodní prádlo za bikiny s krabičkama hranolek od Maca, které během zpěvu jedla! Queer DJ k tomu celou dobu diktoval svižnou techno rychtu, kterou doplňovali 2D a 3D hardcore-porno-manga projekce s transgender tematikou. Dav celou dobu pumpoval nahoru/dolů a tak María zakončila celý set, když zručně lámala reggaeton a gabber dohromady. Takhle se mnou dlouho nic nemlátilo o zem.

SILNÉ EMOCIONÁLNÍ ZÁŽITKY

Dalším vrcholem byly osobnosti Micka Barra (Ocrilim) a Juliana Sartoria. Ten první v rámci jednoho večera zazářil s Timem Wyskidou (mj. bubeník Khanate) a s banjem (což ten klub zažil možná poprvé) a poté sólo s hypnotickými prsty lámajícími kytarovými orgiemi. Skvěle na něj v závěru večera pak zvukově navázalo duo Phillipa Sollmanna a Maxe Eilbachera, i když šlo o čistě elektronickou vícekanálovou kompozici. Sartorius měl jeden večer solidní impro s Rabihem Beainim, ale teprve další den, když si střihl neskutečně groovy perkusivní variace na motivy své kolekce Locked Grooves, vše totálně rozsekal.

Naopak mezi výrazná zklamání se řadily koncerty spoléhající pouze na všedrtící subbassový zvuk. Kupodivu se to dotklo zejména umělců, jejichž portfolio naznačuje v tomto ohledu kompetentnost, ale pokušení bylo zřejmě příliš velké. U Bena Frosta jsem to vlastně čekal, u superseskupení Osmium už méně. Jasným nesvépravným viníkem je tu Sam Slater, kvůli němuž byla třeba Hildur Guðnadóttir slyšet pouze pár minut.

Mezi silné emocionální zážitky naopak patřila vystoupení ve Volksbühne. Last and First Men kombinovalo famózní performery z Neon Dance, naraci Tildy Swinton i Jóhannssonův hudební doprovod a film do uhrančivého výsledku. Aniž by mi dával ten scénář zcela smysl, strašně dobře zprostředkovali jakousi nepředstavitelnou cizí budoucnost, ze které dostává dnešní lidstvo kusé zprávy. Through the Thinking Iceberg v podání tria Felicie Atkinson, Jules Reidy a Crys Cole pak představovalo ultra ambientní meditaci, ve které bylo snadné upadnout do lucidního snění, ač tomu silně nahrával i můj fyzický stav.

Pisitakun nebo Sabiwa se rozhodli pojmout svá vystoupení neotřele performativně, výsledky byly spíš rozpačité. Totéž se dá říct o wannabe chuligánství NAH, kde pódiové skopičiny vyústily v nefunkční pad kontroler, což i přes edgy přístup nakonec znamenalo, že s produkcí nemohl pokračovat, evidentně bylo vše synchronizované. Naproti tomu potěšily důstojné sety umělkyň, které jste nedávno mohli vidět se starší tvorbou i v pražském Punctu (Ale Hop, Julia/Jules Reidy). Z párty večírků nejvíc zaujal Assyouti (první sobota v Oxi) nebo pak vražedný DJ set od Ojoo (druhá sobota v RSO).

ZVUKOVÉ LÁZNĚ

Ano, RSO. Klub s nejbrutálnějším soundsystémem v rámci CTM, a možná i v rámci Berlína. Cihlové „soubudoví“ je sice trochu z ruky a návštěvníci musí vyrazit mimo centrum města, ale odměnou jsou dvě fantastické stage. Větší Robus a menší Summe, mezi kterými se dá pohodlně cestovat skrz uličku z přepravních kontejnerů nebo přes dvorek, kde v létě bývá venkovní stage. Ale zpátky dovnitř, kde zvukoví inženýři odvedli kus práce (nebo jen nakoupili hodně beden?!). Přesvědčil jsem se o tom už loni, když Abadir sypal beaty, kterými by mohl porážet dobytek. Letos byla dramaturgie samozřejmě jiná, takže na takový masakr nedošlo, ale Upsammy nebo „zhulení” O Ghettão (DJ Nigga Fox, DJ Danifox, DJ Firmeza) bojovali statečně a rozdováděný dav pulzoval po celé ploše.

Ovšem reprostěna, kterou na menší stagi v RSO vystavěli, je impozantní za jakýchkoliv okolností. Stejně jako výsledný, příjemně neagresivní basový zvuk, který prostupoval celým tělem/davem. Letos tady dostala prostor děvčata z uskupení Femme Bass Mafia, která na klubové scéně vytváří bezpečnější prostor pro sdílení basové hudby. Flore, šéfová labelu POLAAR, namíchala hutný basový základ, do kterého občas sypala neskutečné footworkové palby. Navazující Jenny Schellenberg alias MSJY přidala zvukově vražedný set, před kterým se naštěstí dalo utéct do jedné z mnoha chill zón. Ať už přímo v kontejnerech nebo mimo hlavní sál u zadního baru. Boxy, sedačky i houpačky. Místa k sezení bylo v sobotu poměrně dost, protože většina návštěvníků byla na parketu.

Line-up festivalu poznamenalo zrušení účasti několika umělců, kteří se přidali k bojkotu akcí a institucí financovaných německou vládou (Strike Germany). Můžeme s tímto aktem souhlasit nebo ne, faktem ale zůstává, že to na celkový dojem ze CTM mělo pramalý vliv, protože šlo jen o hrstku interpretů z desetidenního festivalu. Program se přeskládal a akce proběhla prakticky v nezměněné podobě. Výsledné skóre? Je v podstatě jedno, co a kde hraje, protože hudební nabídka bývá natolik pestrá a venues natolik rozdílné, že se vždy objeví něco “out of this world“. Tento rok to byl například Marco Donnarumma a duo Virgen María a Naive Supreme.

Letošní CTM s podtitulem Sustain se opět vydalo do neprobádaných vod experimentálních a okrajových hudebních forem, jejichž udržitelnost dokazuje pětadvacet let existence přehlídky. Takové výročí se stává ještě důsažnějším ve světle mnoha výzev posledních let a probíhajících krizí, které zpochybnily a zneklidnily zavedené pořádky, často již mylné jistoty a nešetřily hudbu ani noční život. Příští rok jedeme zase.