Deafheaven: v mlhavém oparu před antickým portálem

Lipsko je půlmilionové město v Sasku, ničím výjimečné a nijak předurčené k tomu, aby se právě z něho, v konkurenci dalších patnácti větších nebo podobně velkých německých měst, stalo místo, kam jezdí post a sludgeové kapely s frekvencí hardcoru na Sedmičce (skoro). A přesto stačí jeden schopný booking agent a promotér v jednom, který ze svého města udělá magnet pokřivující linie tour plánů hvězd i nehvězd a ještě stačí svoje početné portfolio kapel rozesílat všemi směry Evropou. A i díky němu nebylo nutné jezdit příliš daleko na show amerických Deafheaven, kapely, která se v Čechách ukázala zatím pouze jednou, a to po boku Russian Circles v Matrixu na jaře 2012.

Koncert byl uspořádán v jednom z nejstarších kin v Německu, které je rozpadlé tak akorát, aby poskytovalo dostatečně undergroundovou atmosféru a zároveň pohodlí pro kapely, které mají backstage přímo na galerii. A k tomu neoantický portál na zdi za pódiem. Předskakovala skupina Weekend, taktéž ze San Franciska. Postpunkové až gotické vlivy se mísily se shoegazem spíše pozdních My Bloody Valentine a zechovaný hlas zpěváka za doprovodu těch tvrdších pasáží dal vzpomenout na Alcest. Pozoruhodná volba předkapely, která bohužel zůstala u větší části publika nedoceněna (nebo je německé obecenstvo vždy tak chladné?). Skvělý bicák má talent na jednoduché groovy zahrané naprosto přesně a lehce, zatímco Shaun Durkan se na baskytaru nebojí akordů ani prasklé struny a je to zvláště jeho práce, že přes všechen delay hlavní kytary k publiku stále proudí osmdesátková atmosféra. Ale bylo to jako házet hrách na zeď. A to bych přísahal, že v jednu chvíli to znělo jako zdeformovaná znělka z Přátel. Možná proto.

U Deafheaven se toho od pražského koncertu moc nestalo. Jenom vydali jedno z nejlépe hodnocených alb tohoto roku, které se objevuje snad ve všech alternativních a metalových žebříčcích a dokázalo spojit hudební komunity tak rozdílné, jak jen můžou přívrženci Burzum a ASIWFA být. Sunbather – it’s a kind of magic. A je růžové. Jedna věc byla na koncertě velmi zřetelná – propast mezi zakládajícími členy, zpěvákem Georgem Clarkem, kytaristou Kerry McCoyem a zbylými, později dobranými členy, je... propastná. Deafheaven jsou oni dva, zbytek pouze realizuje jejich megalomanské vize a zvuk. A zvuk to byl příjemně nečitelný. V hlavní části koncertu přehráli v zásadě celé album Sunbather a ano, naživo zní stejně fantasticky jako na desce. Atmosféra donekonečna gradujících opusů v mlhavém oparu blackmetalových zlých a brutálních ploch byla občas zklidněna jednoduchými, ale drásavě účinnými melodickými vyhrávkami na obě kytary, které se vzájemně tak dobře prolínaly, že nebylo pochyb o práci jediného génia: Kerryho McCoye. Škoda, že basová linka u Deafheaven sestává z neinvenčního plochého hraní jednoho tónu. Zde je velký prostor ke zlepšení.

Zpěvák George Clarke se naopak už příliš zlepšovat nemůže. Vysoko položený scream jak po pěti krabičkách cigaret nemá chybu, ale co upoutalo asi nejvíc, byla jeho image: kombinace Freddieho Mercuryho, Jacoba Bannona a Adolfa Hitlera. Tuto teorii mi Clarke po koncertě i potvrdil (Hitlera jsem ovšem raději nezmínil). Dopnutá a upnutá černá košile, napomádovaná patka a gesta, která by stála za samostatný článek. Ošahávání stojanu na mikrofon, pohyby rukou jak od homosexuálního kadeřníka a k tomu rázná a opravdu ďábelsky zlá, zlá gesta, nezřídka mířená ke konkrétním lidem z publika, ke kterým se Clarke neštítil dřepnout a řvát/prskat jim svoji pravdu přímo do očí. Teatrálnost level 100, adekvátnost spornější, ale mě to bavilo. Už jen fakt, že milý, zcela normální muž je schopen se na hodinu přemístit na norimberské (teda lipské) pódium a jediné, co mu nevěříte, je, že Hitlera opravdu obdivuje. Toto je jen velmi zlá groteska.

Přídavek Unrequited předvedl starší, přímočařejší a blackovější tvorbu Deafheaven, při které se odvázal i jinak zcela soustředěný (a šťastný) Kerry McCoy. Poslední blast beat, nejdelší blast beat, nejbrutálnější blast beat, teď už se opravdu mohlo jet domů a přát si, aby znovu přijeli do Čech. A udělali růžové tričko.