Degeneration NEXT: jak nedocenit potenciál

Festival Degeneration Next pro mě byl neznámou se spoustou otázek. Co je to vlastně za akci a pro koho má být? Po nejasnostech okolo místa konání se nakonec pár týdnů před festivalem našla jedna z hal brněnské Vlněny, což je v současné době asi jedno z nejzajímavějších míst v Brně. Stará textilka v centru, která má být už zanedlouho definitivně zbořena a na jejím místě má vyrůst další nákupní centrum. Na poslední chvíli tenhle prostor hostí množství různé kultury a takhle živo jako v posledních měsících bylo na Vlněně možná v době, kdy ještě výroba jela na tři směny. Nicméně Degeneration do prostoru, který je spojován spíš s koncerty „podzemní“ dramaturgie, umístil akci podporovanou sponzory typu soukromých vysokých škol. Může to jít dohromady? Line-up pěti zahraničních jmen, která nejsou široce známá a s podporou pouze domácí post-hudby, dramaturgie „pro všechny otevřené fanoušky, kteří mají chuť poznávat nové věci, kteří se dokáží nechat strhnout silnou atmosférou a pro všechny, kteří se rádi nechávají překvapovat“. Způsob a forma propagace možná mířily trochu jinými směry.

Celý program odpálila pražská elektronická dvojice post-hudba. Když jsem na tuhle kapelu kdysi narazil, četl jsem napůl ironický názor, že jde o Mňágu a Žďorp dubstepového věku. Post-hudba je založená na textech, které můžou někomu přijít banální, mě ale tahle každodennost baví. Druhá část výrazu post-hudby jsou podklady Tomáše Havlena, oblačně plynoucí elektronika na vlnách synťákových ploch. Právě v ní je největší potenciál – ačkoli aktuální deska Artefakty zní nemastně, v rámci zvuku se post-hudba posouvá rychle dopředu.

Pak už patřila stage jenom zahraničním jménům. Italští CRTVTR neboli Caravetro se představili jako příjemně živá kytarovka. Postpunkový taneční základ, tepající basa a vokál zajímavě smyčkovaný do zvláštně znějících ploch, které tvořily klidnější meditativnější pasáže.

Na německou matematickou dvojici Dÿse jsem se těšil a velká očekávání se nadmíru vyplnila. Bubeník začal koncert vtipem o tom, jak má rád princeznu Arabelu, a kytarista ho hned doplňoval. Historka o tom, že Dÿse hráli v Brně už pětsetkrát, ale teď poprvé před publikem, varování, že po následující písni jménem Neck Opener celé publikum zemře, vysvětlení, že [dý aj vaj] je ve skutečnosti čínské jméno... Tyhle vtípky byly příjemným zpestřením, ale hlavní byly samozřejmě písně, tu punkově přímočaré, tu matematicky zamotané, a vlastně i hitově chytlavé. Jestli jsem se před koncertem na Dÿse těšil, teď vím, že je chci vidět znova.

Prostor Vlněny se pomalu naplňoval, pořád ale diváků nebylo tolik, kolik by si tohle místo i všichni vystupující zasloužili. V hlavním čase, když bylo v sále asi nejvíc návštěvníků za celý večer, spustil klavírista Clem Leek a musím se přiznat, že jsem tenhle dramaturgický tah nepochopil. Klidné vybrnkávání na piano bych si dokázal vychutnat v jiném prostředí nebo jiném čase, v daném kontextu to bylo poněkud mimo. Je zkrátka hloupé, když je kávovar na druhém konci sálu hlasitější než vystupující.

Jako předposlední vystoupila kanadská zpěvačka Elsiane, a i když se snažím vyhýbat přirovnáním, při jejím vystoupení mi pořád přicházelo na mysl jedno jméno. Björk. Osobitý, až strhující hlas, měkké synťákové podklady a živé bicí jako příjemně oživující prvek. A bylo vidět, že pro mnohé příchozí byla Elsiane úplným vrcholem večera.

Pro mě měl teprve přijít, jako poslední vystoupil Troy Von Balthazar, introvertní písničkář a taky frontman kapely Chokebore. Troy si na stage přinesl červenou oponu, starosvětské křeslo a lampu, a ačkoli to možná zní jako pozérství, do celkové atmosféry to výborně sedělo. Bicí automat z malých dětských kláves, výborně a nápaditě zasmyčkovaná kytara s krásně zasněným zvukem a nakřáplý, konejšivý vokál. Skvělý zážitek, který trochu kazilo to, že do konce vydržela jenom hrstka lidí. A pár z nich mělo opileckou potřebu všem sdělovat, v kolik jede noční rozjezd.

Poměrně malá návštěvnost byla kámenem úrazu celého večera. Možná bylo zaměření festivalu nepříjemně dvojznačné – na jedné straně odmítnutí provařených jmen a snaha představit zajímavější hudbu, na druhé straně snaha udělat větší festival pro širší publikum, se sponzory v zádech. Zdálo se, že výborná idea přitáhnout větší pozornost k méně známým, ale výborným zahraničním interpretům nezafungovala. Akce s příjemným potenciálem dopadla nejednoznačně a rozpačitě. Škoda.