Dobrý projekt potřebuje příběh: Ďáblovo stádo

Česká hudební scéna je přeci jen malý rybník, na některá jména narážíte často. Bubeník David Landštof a kytarista Josef Štěpánek působí v současnosti hned v sedmi hudebních uskupeních, nemluvě o mnoha dalších, kam si sem tam odskočí. Ty dva však můžete s klidným svědomím považovat za záruku dobré kvality.

Působí jako jing a jang, jeden s pivem, druhý s horkou čokoládou, oba dva se dokonale doplňují. Po letech hraní si zadělali na vlastní dítě a zrodila se nová kapela, Wabi Daněk a Ďáblovo stádo. Potomek se povedl, jásají jak skalní trampové, tak posluchači celtou a ešusem nepolíbení. O začátcích, prvním turné, velkých příbězích i budoucnosti.

Jak jste se vy dva seznámili?
David Landštof: Tak schválně. My jsme si celou dobu mysleli, že jsme se seznámili na jednom večírku, kde si Pepa myslel, že jsem byl, ale já tam nebyl.

Josef Štěpánek: Já fakt myslím, že tam byl, ale možná se o něm jen mluvilo. Ale to už je přes deset let. Nebylo to hudební setkání, jen společenské, hrát jsme spolu začali trochu později.

Jak jste se dostali k muzice?
JŠ: Rodiče jsou amatérští muzikanti.

DL: Já měl prababičku, profesorku-houslistku, která s námi žila. Musel jsem cvičit etudy na piáno a na flétničku a když jsem je kazil, tak mě švihla - ona štrikovala - pletacím drátem přes prsty.

Tak ses dostal k bicím?
DL: Takhle to začalo, mně to připomínalo paličky, ty pletací dráty.

Nostalgie?
DL: Takové kompenzování frustrace. A taky otec byl bubeník, hrával v Extempore a v Původním Burešovi. Ale hrál strašně.

Jak vznikalo Ďáblovo stádo?
DL: Byl to společný nápad. Já hrál s Robertem Křesťanem a Druhou Trávou, měl jsem strašně rád celou tu partu, muziku, kapelu. Tam mě naváděl hlavně Luboš Malina na desky, hudbu, estetiku... V průběhu té doby jsme se začali vídat s Pepou, který mi přinesl hromady alb, ze kterých dodnes čerpám. Mimochodem, potřeboval bych nový, Pepo. Říkali jsme si, jak je to pěkný, muzika na těch deskách, jak hrajou a dělají si radost, tak jsme si řekli, že si jí taky uděláme.

JŠ: Říkali jsme si, že pořád hrajeme pro někoho nebo realizujeme cizí nápady a představy, že by bylo hezký, udělat to z druhý strany. Docela dlouho se o tom mluvilo obecně a nevědělo se nic konkrétního. Teď jsme na místě, kde to vzniklo.

DL: Tady?

JŠ: Ne tady, ale v Malostranské besedě. Při jednom večírku s fotografem Jirkou Turkem, když se natáčela Radůzina deska, to padlo. Druhý den už přišel David s konkrétní představou, že by to mohl být Wabi a starý trampský písničky.

Takže to berete jako projekt, který jste si udělali z čiré radosti?
JŠ: Ano, osobní, autorský. Bylo to důležitý v tom, že David přišel s nápadem, který se dotáhl. Na mnoha deskách jsem se podílel, ale úplně od začátku do konce, to ne.

Čekali jste úspěch?
DL: Já jsem pro to dělal maximum, ale nečekal jsem to. Tam byla jenom snaha udělat všechno pro to, aby to bylo dobrý. Samozřejmě často napomáhá úspěchu, když děláš všechno poctivě, s pílí...

Nějaké zádrhely?
JŠ: Ani ne. Já jsem se ani minutu nebál hudebně, protože ani neposlouchám jinou muziku a neviděl jsem žádný důvod, proč by se to nemělo podařit. David mě jen strašně mile překvapoval tím, jak to viděl v souvislostech, propagaci apod. Úspěch... Asi jsme chtěli, aby se o tom vědělo, nějak to žilo, ale aby to nebyla nějaká klasická vnucovačka a skomíračka. Potěšilo nás, že lidi na to od začátku reagovali přejícně.

DL: A trvá to do dneška. Vlastně se to dostalo do příjemný pozice, kdy je to funkční a lidem většinou sympatický. Ne všem, samozřejmě.

JŠ: Co se týče negativních hlasů, já těm lidem rozumím, ale v podstatě jich bylo minimum. Naše výhoda byla, že projekty s hudebními legendami, které jsou ve Státech normální, tady moc nejsou. A když, tak nebyly dotažený - hudebně bych si netroufal říct, to je věc názoru - v tak širokých souvislostech. Není to jenom o penězích, reklamě, ale že to vůbec přiblíží umělecký záměr. Kdyby vznikla jen deska, je to strašně málo. Dobrý projekty musí vždycky přijít s nějakým příběhem. Je to minimálně stejně důležité jako muzika.

Jak jste došli k Wabimu?
DL: To bylo hned.

JŠ: Měli jsme pocit, že těch možností zase tolik není. Bylo to spíše vylučovací metodou a když si to právě na tom večírku David uvědomil, tak jsme si řekli, no jo vlastně!

Jaká byla Wabiho reakce?
DL: Zrovna dnes ráno jsem v rozhovoru na Country rádiu říkal, že váhal minutu. Wabi ale tvrdí, že váhal čtrnáct dní.

JŠ: Možná trvalo, než tomu uvěřil. Myslím, že si k tomu hledal cestu, přeci jenom se pohybuje v jiný partě.

Co výběr písniček, ten byl taky hned jasný?
DL: Vůbec ne, s tím moc pomohl Luboš Novotný z Druhý Trávy. Moje původní myšlenka byla dvacátá léta, kdy vznikal český tramping, první osady a fantastický písně. Ale na to, abychom to zpracovali důstojně, jsme ještě malí pánové. Do toho se vložil Luboš, který všechny tyhle pecky znal a pomohl s výběrem. Taky jsem byl za Tonym Linhartem z Pacifiku na školeních, kdy mi ukazoval knížky, cédéčka, napůjčoval mi materiály, říkal letmé souvislosti. Více jsem se pak dozvídal od Michala Bystrova.

Jak dlouho jste to celé připravovali?
JŠ: Krátce, protože večírek s Radůzou byl někdy v březnu a ostře točit se začalo....

DL: ... prvního července. Docela jsem si máknul.

JŠ: Rychlé, na to, že jsme museli dát dohromady lidi, David sehnal podporu firmy a spoustu praktických věcí, které se musely zařídit, takže...

DL: ... toho bylo dost.

JŠ: Fofr.

Jak vás napadla celá historie kolem natáčení ve srubu a vytvoření jakéhosi tajemství?
JŠ: To Davida. Rovnou věděl, že za tím musí být příběh.

DL: Bylo to jen intuitivní, protože zkušenosti jsem měl nulový, což bohužel pořád trvá. Na jedné věci se to člověk nenaučí. Já měl vždycky rád třeba Davida Bowieho a lidi, kteří měli umělecké přesahy. Stejně tak mám rád, když si koupím desku, která má pěknej obal, nebo třeba biják... Něco vám to prostě dá.

JŠ: Za těma velkýma věcma, který člověk poslouchá, musí být nějaká forma romantickýho příběhu. Jednotlivá písnička, za kterou nevznikne příběh, je prázdná, i kdyby byla sebelepší. Pořád tam musí být vidět člověka, písničce se porozumí skrz umělcovu cestu nebo život. Takže když přijdou muzikanti s věcma, který jsou dobrý... Mně připadá jedno, jestli jsou dobrý nebo špatný, neboť smysl tomu dá až kontext, ať jejich života nebo tvorby.

Měli jste jeden koncert v březnu, na kterém jste křtili, pak jste se na relativně dlouhou dobu odmlčeli. Plánovali jste turné dlouho dopředu nebo jste jen zkoušeli, jak budou lidé reagovat?
JŠ: Od doby, co album vyšlo a bylo hezky přijatý, se všechni ptali, jestli se to bude hrát. David dlouho přemýšlel, jestli se to má vůbec živě hrát. Půl roku, ne-li víc, si nechával věci projít hlavou a teprve potom začal reagovat.

DL: Nabídky jsem všechny odmítl a jediný, pro co jsme se rozhodli, byl křest. Z čistý radosti, aby to neskončilo, protože to byla dlouhá doba od vydání. Na léto jsme přijali dvě hraní, zbytek už je zase naše iniciativa. Super kapela, skvělí muzikanti, strašně dobrá muzika. To je pak tutovka.

5. listopadu začíná první turné, budou nějaké novinky, překvapení?
DL: Budou. Zkoušet snad nebudeme, doufám, my máme rádi překvapení a nesnášíme zkoušky. Měly by zaznít dvě nové věci z trochu jinýho soudku, které chceme dělat do budoucna. Bude tam celá deska a Wabiho evergreeny, fantastický písně, které zahraje sám.

Na albu máte hosty, Radůzu a Anetu Langerovou, budou i na turné?
DL: Nebudou.

JŠ: Zastoupí je členky kapely.

DL: Máme skvělý zpěvačky, Šárku Adámkovou a Petru Páchovou, obě jsou výborný muzikantky a zpěvačky, ty s námi jezdí, celé to s námi vytrpěly, tak budou trpět i dál.

A co bude dál?
DL: Chystáme druhou desku, která bude koncipovaná trošičku jinak. Pomáhá s ní Michal Bystrov, hudební publicista a spisovatel, který vydal dvě úžasný knížky, Příběhy písní I. a II. Tam všechny ty písničky jsou, mimochodem v bookletu Ďáblova stáda jsou nějaké úryvky. Nevím, jestli je jedinej, ale rozhodně o tom ví zatím nejvíc. Třeba příběh písničky Partizán, kterou známe od Leonarda Cohena nebo Joan Baezový - ruská inteligence, emigrace, vyvraždění rodiny, bolševickej převrat atd. A podobně je na tom Jesse James nebo Casey Jones, ale taky Laredo. Úžasnej příběh. Většina těch věcí je na celovečerák. Teď s Michalem a Pepou vybíráme písničky, které mají velké pozadí.

Kdy to vyjde, už máte představu?
DL: Chtěli bychom, aby na podzim. Budeme natáčet v zimě a já chci, aby se to období do desky odrazilo svou atmosférou. Ideální by byl holomráz. Představuju si, jak točíme někde, kde jsou skomírající Petry a na nich plecháčky s kafem...

Co další projekty, jak jsem tak počítala, jste spolu asi v pěti?
DL: Ještě Šárka občas, Adámková. Sarah and The Adams.

JŠ: Radůza chystá novou desku, protože za dva roky dala dohromady několik, podle mně desítek, výbornejch a výraznejch písniček. Honza Foukal (Johannes Benz) má natočenou novou desku, která se dokončuje a bude stát určitě za pozornost. Taky Petr Linhart dal dohromady nový repertoár. Zatím tedy ne konkrétně, ale mluví o tom, že by se to natočilo. Což bude určitě taky výborný.

DL: A Vláďa Merta. K tomu jsme přišli jako slepí k houslím, tam jsme participovali opravdu jen jako muzikanti, ale vyvinulo se to v zajímavej happening,

A co nejnovější projekt, deska Ukulala? O Ivě Pazderkové a jejím hraní se moc neví.
JŠ: Iva křtila první desku Ukulala 30. října v Jazz Docku. Mám ukulele, které se jí zalíbilo, začala si na něj hrát a vymýšlet písničky. Ona nebyla muzikant, ale je strašně šikovná a muzikální. Vlastně od první písničky, kterou vymyslela, to je pro mě dost neuvěřitelný. Od někoho, kdo nemá základy v hudební teorii, ani praxi, vymyslet kus, co má hlavu a patu. To si vůbec neumím představit.

DL: Co hudební základy! Vůbec neviděla do té doby nástroj a složila desku, která je dobrá!

A Tommy Indian, kam taky patříte?
DL: Nominace na Slavíka, teď jedeme turné se Sunflower Caravan, chystáme se natočit novej klip s Oficinou. A pozor, deska vychází na „hmotném“ cédéčku.

JŠ: Takže by se dalo říct „film bude vidět“.

DL: Desku pokřtíme sedmého prosince v NODu.

To budete mít křty v prosinci docela nabito.
JŠ: To jo. Sedmého Tommy, osmnáctého Merta, devatenáctého Johannes Benz. A šestého závěrečný koncert turné Ďáblova stáda v pražské Městské knihovně.