Džungle Herbieho Hancocka (Struny podzimu)

Že Fórum přitahuje umělce a vystoupení nejrůznějších formátů, úrovní i žánrů je obecně známé. Struny podzimu nicméně rozezněly už i méně klasická místa. Po před dvěma lety zrušeném vystoupení se do Karlína podíval i Herbie Hancock s aktuální sestavou, jejíž členové slibovali stejně neobyčejný zážitek jako hlavní protagonista.

Zazněl gong, opozdilci obsadili poslední z volných míst. Synťákové bzučení uvedlo improvizaci, která zvolna nabírala na groovech a obrátkách jazzové volnohry. „Are Czechs always that cold?“ komentoval vlažný potlesk mužský hlas v první řadě. Neměl pravdu. Šlo teprve o rozjezd hodinu a půl trvajícího koncertu, během kterého sedmasedmdesátiletý Hancock ukázal většinu ze svých kvalit, byť došlo sotva na šest skladeb. Jemné nokturnální nálady střídala divoká aranžmá, klasické jazzové postupy okusovala pětice klávesových nástrojů včetně mohutného křídla a keytary, ke slovu se dostaly i vokodéry. Mladé slečny podupávaly nohama, ženy pokročilého věku potřásaly bílými hlavami – publikum všech věkových kategorií bylo chyceno. Herbie Hancock se otáčel, kroužil kolem nástrojů, nechával posluchače v údivu nad proslulou technikou i hudební komunikací se zbytkem ansámblu a od počátku neztrácel na srdečném projevu.

fotogalerie z koncertu tady

Hluché místo nepřišlo ani s představením členů kapely. Trevor Lawrence na bicích, ozdoben řetězem, kšiltovkou a novým albem Relationships, baskytarista James Genus, hrající mimo jiné v Saturday Night Live. Zvuk jeho nástroje místy zanikal, ale v pasážích, v nichž dostal náležitý prostor, suverénně opanoval sál mocně rezonujícími frekvencemi. To souviselo s jednou ze silných stránek celého dobrodružství – v porovnání s živými vystoupeními srovnatelných interpretů i Hancockovými nahrávkami zněla hudba odlišně, zajímavěji, plastičtěji. Nakonec byl představen nejmladší člen Terrace Martin za klávesami a altsaxofonem. Jeho jméno je často skloňováno nejen s dalšími nástroji, ale také formami uměleckého vyjádření, jako třeba Hancockovou produkcí či podílu na podobě určujícího alba To Pimp a Butterfly Kendricka Lamara.

V první polovině koncertu dostal syntezátor příležitost ve výletu do sedmdesátých let k Headhunters a klasice Actual Proof či následující Chameleon. Dnes už kanonické skladby tvořily kostru vystoupení a byly okořeněny poctivými dávkami improvizace. Divoké pasáže rostly do těžko prostupné džungle, střídaly je nečekané změny motivů a nálad, hvízdání větru, půlnoční odbíjení a třeštící vesmír nočního velkoměsta. Závěr mířil ke Cantaloupe Island, jejíž snad až příliš předpisové podání osvěžovaly Hancockovy improvizace. Publikum bylo nasyceno a došlo na potlesk vestoje. Někteří odcházeli, ale Herbie Hancock nezapomněl na přídavek, ještě jednou nasadil keytaru na rameno a výskokem při posledním tónu bylo večeru i letošním Strunám podzimu učiněno zadost.