Anna Mašátová | Články / Reporty | 02.07.2015
„Holy shit, this is fuckin awesome, I really love this shit! Are you ready for some rock´n´roll?“ Jesse Hughes
Atmosféra v sále festivalově uvolněná se vším, co k tomu patří. Natřískáno, horko, kelímky létající vzduchem, pogo v kotli, rozjařené výkřiky typu „chci pořádnej jižanskej nářez“ a samozřejmě neuvěřitelně šlapající kapela.
Eagles of Death Metal nemohou být od death metalu vzdálenější, a i když sám frontman Jesse Hughes používá při označení žánru skupiny i slovo bluegrass, také bychom mu neměli příliš sedat na lep. Protože Eagles of Death Metal jsou poctivej špinavej rock´n´roll, který je navíc díky Hughesově šoumanství a zhulenost extrémně zábavný.
Na začátku úvodního kousku Bad Dream Mama propuklo v sále takové nadšení, že by ani předčasný Ježíšek nedostal větší ovace. Hughes s licousy a uplými jeansy připomínal východoněmeckého pornoherce, kytarista Dave Catching by mohl z fleku zaskakovat v ZZ Top, věčně zaneprázdněného zakladatele Joshe Hommea nepřekvapivě zastoupil bubeník Jeff Friedl, basu si vzal na starosti Matt McJunkins, a pokud si zrovna nevystačila čtveřice sama, vypomohla crew s vokály i dalšími nástroji, případně fešná Hughesova milá. Vtipkovalo se a komentovalo dění v sále neustále, Hughes by měl dostat metál za komunikaci s fanoušky. Přemítal nad krásou českých holek, o kvalitě tuzemské trávy, odhazoval trsátka, líbal ruce, vrtěl pánví, poskakoval, vyřvával, mával, zpíval, líbal milenku, pódium bylo tomu potetovanému hyperaktivnímu hajzlíkovi jednoznačně malé. Pár nových písní z aktuální, pár měsíců staré desky Zipper Down, většinou ale osvědčené hity z nejstarší nahrávky Peace, Love, Death Metal. Vrcholy? Cherry Cola, Wannabe in L.A. a jednoznačně I Want You So Hard (Boy's Bad News).
Vydatný přídavek v podobě Hughesova kytarového sóla i I Only Want You a závěrečné Speaking in Tongues s kumpány a hroznem rozdováděných fanynek. Jeden z nejlepších koncertů ro(c)ku? Jednoznačně tahle kalifornská parta.
Eagles of Death Metal (usa)
30. 6. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto (c) Elina Richter
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.