Eurotrialog oslavil plnoletost. Co dál?

Závěr festivalové sezóny mám již tradičně spjatý s Eurotrialogem. A nejen já. O posledním srpnovém víkendu se do Mikulova sjíždějí všichni příznivci hudby, která se vyhýbá tradičnímu mainstreamu. Odtud i podtitul Festival nepopulární hudby. Pořadatelé tím dávají najevo, že si návštěvníci mohou bez žánrových předpojatostí poslechnout nadějné objevy i stálice české, slovenské a rakouské alternativní hudební scény. Mikulovský Eurotrialog, tak jako všechny festivaly s vyprofilovanou dramaturgií, se opírá o některé programové položky, které k němu neodmyslitelně patří. Jednou z nich je otevírací výstava v galerii Konvent. Kmenový fotograf festivalu Karel Šuster na nich představuje snímky umělců a kapel, i momentky, které vytvářejí jedinečnou atmosféru těchto pálavských setkání na konci léta.

V roce 2013 to byla výstava fotografií Filipa Topola a Psích vojáků, na níž byl kladen důraz právě na jejich mikulovská zastavení. Loni to byla výstava k třicetiletému výročí skupiny Už jsme doma. Letos šlo o výstavu s názvem 18, která připomněla nejen kolikátý ročník festivalu se koná, ale především jeho návštěvníky.

Ve stopách Psích vojáků
Výstavu doprovodila svým vystoupením dvojice Mateřská.com, která potom o šesté hodině odpolední s podporou DJ odstartovala i páteční program na hlavním pódiu v amfiteátru. Mateřská.com je projekt zpěvaček Lenky Jankovské a Báry Vaculíkové (dcera Petry Černocké), v němž reflektují svou roli zprvu novopečených, nyní už přeci jen o něco usazenějších a zkušenějších mladých maminek.

Na první desce Laktační psychóza, z níž pocházela většina skladeb (Gangsta matka, Hodinový manžel) jejich vystoupení, rapovali o tom, jak se dají skloubit hudební ambice (talentová soutěž Hlas ČeskoSlovenska) s mateřskými povinnostmi (plínky, kojení), způsobujícími jejich fyzickou i psychickou únavou. To byl příklad písní Laktační psychóza a Vylitá. Nyní tyto matky-třicátnice, kamarádky a členky vokální skupiny Yellow Sisters připravují za pomocí crowfundingové sbírky na HitHitu druhou desku. Pokud dvojici Mateřská.com mnozí přirovnávají k brněnským Čokovoko, tak skupina, která vystoupila před nimi ve stanu a hudební program zde zahájila, se určitě nevyhne srovnání s Psími vojáky. Už když čtyřčlenná kapela (piano, bicí, basa, elektrická kytara) z Loun Furt rovně, jež příležitostně vystupuje i se saxofonistou Petrem Konášem (další podobnost s Psími vojáky), začala zkoušet, začali jsme si s přáteli z nedaleké hospody pobrukovat písně od Filipa Topola a spol, které nám jejich tvorba evokovala.

Furt rovně jsem naživo viděl poprvé, předtím jsem je znal jen z koncertních videí na YouTube a musím konstatovat, že šlo pro mne spolu s Kittchenem o největší zážitek z festivalu. Jejich nadžánrová fúze klavírně založeného rocku, šansonu, jazzu i etnické hudby je zcela zjevně ovlivněna undergroundovou tradicí Psích vojáků, ale nedá se říct, že by skupina byla jejich epigonem. Textová poetika je méně existenciální a více humorná a i projev zpěváka, pianisty a textaře Marka Mikuláška má jiné akcenty než ten Topolův. Místo brutální lyriky, onoho spojení expresivity a něhy, které sálalo z Topolových vystoupení, zde máme víc toho prvního, živelného. Černý květ, zdá se, Mikuláškovi z duše tolik neroste. Ono srovnávání s Psími vojáky je pak spíš potřebou zaplnit místo v našich srdcích, které se po odchodu Filipa Topola zaplnit nedaří.

Kosmický Žirafáč
Program ve stanu, který oproti hlavnímu pódiu v amfiteátru nabízel během obou festivalových dní mnohem objevnější a progresivnější dramaturgii, pokračoval vystoupením nizozemsko-českých Violinna Band. Spojení houslistky Violinny z Amsterdamu, jež vystudovala vážnou hudbu na Hudební akademii v Bukurešti a českého baskytaristy Dana, který v Amsterdamu studuje jazzovou skladbu, přineslo zasněnou komorní hudbu, v níž se náladotvorně doplňuje zvuk jejích elektrických pětistrunných houslí s jeho basou.

O jedno z největších překvapení festivalu, soudě dle stoprocentně pozitivních ohlasů jeho návštěvníků, se postaral experimentální performer, vypravěč pohádek, skladatel a ex-bubeník Už jsme doma Jaroslav Noga se svým projektem Žirafáč či Kosmický Žirafáč. Jde o nekonvenční hudebně divadelní vystoupení na elektronické bicí nástroje a samplery, kde rytmické instrumentální plochy tvoří pozadí vyprávěného komického sci-fi příběhu.

Kosmický Žirafáč v něm odcizí kosmickou loď, jménem Hvězdur a prchá před Korporátníky z planety Země. Na lodi se setkává s Panem Počítačem, kterého přesvědčí, aby se zúčastnil důležité mise mimo naši sluneční soustavu, jež má zachránit planetu. V cestě jim ale stojí armáda zbytků špatných rádiových písniček.

Hravé představení můžeme vnímat jako ulítlou improvizovanou rozhlasovou hru, tvořenou rozhovory a zvuky, jako bubenickou operu nebo jako one-man show pro jednoho herce a robota. Noga v ní propojuje velmi odlišné prvky. Pompézní hudbu, groteskní humor, experimenty ve formě a způsobu vyprávění příběhu i profesionální hudebnickou řemeslnost, která mu umožňuje pohybovat se v žánrových vodách math a space rocku, jazzu i indie popu s hromadou samplů.

Táborská dvojice Kalle, neboli Veronika Buriánková a David Zeman, nabízí tu nejjednodušší kombinaci elektrické kytary a zpěvu. Podmanivá barva Veroničina pronikavého a výrazově bohatého hlasu a gradující kytarové motivy Davida vás ale dovedou vtáhnout do svého světa. Je to koncentrovaný svět, plný intenzivních prožitků a silných emocí, který bude blízký všem, kteří mají rádi trip-hopové Portishead, srdcerváčství Nicka Cavea nebo pomalá a depresivní slowcoreová tempa.

Línou atmosféru konce prázdnin, kdy se vám nechce nic dělat, ale víte, že tento stav nebude trvat věčně a vy se budete muset vrátit do běžné pracovní reality, ve své hudbě výborně zpřítomňují Leto. Akvizice stáje Silver Rocket, již tvoří manželská Indoš (kytara) a Palma (zpěv, klávesy).

Sázka na jistotu v amfiteátru
Letní počasí s třicetistupňovými teplotami, panující po oba víkendové dny, nevybízelo ani tak k výletu nad město na Svatý kopeček, ale spíš ke koupání do nedalekého lomu, kde se natáčel seriál Vinaři, nebo do některé z vinoték. Zde jste mohli zakoupit burčák, oblíbený zkvašený nápoj, vyhledávaný na blížících se vinobraních v Mikulově a ve Znojmě. Dle vzorku, který jsem měl možnost ochutnat, měl tento blíže k jablkům než vinné révě.

Sobotní dopolední program byl s pohádkou Zlatovláska určen rodičům s dětmi, i když těch jsem v Mikulově neviděl tolik jako na jiných festivalech. V jednu odpoledne pak Pavel Fajt, Pavel Koudelka a Jaroslav Noga alias Žirafáč rozjeli spolu s dalšími vystupujícími a diváky, kteří si přinesli své vlastní nástroje, bubenickou show, sloužící jako pozvánka na říjnový Slet bubeníků.

Ten pořádá agentura A.M.P., jež je i pořadatelem mikulovského festivalu. Jde zároveň o agenturu, která zastupuje množství umělců a skupin, na tomto festivalu tradičně vystupujících. Mimo Už jsme doma, kteří jsou zde rezidentní kapelou, dále letos třeba Zuby nehty nebo Půljablkoň. Zuby nehty, Už jsme doma, Mama Bubo, Schodiště, Laura a její tygři, to všechno jsou kapely známé z osmdesátých let. Některé (první tři) v souvislosti s nechvalně proslulým článkem z Tribuny z roku 1983 Nová vlna se starým obsahem. Doplňují je taháky současné jako sólově vystupující Lenka Dusilová nebo kapely The Prostitutes a Poletíme? Pokud Lenka Dusilová přišla s introspektivním vystoupením, tak u zbývajících dvou kapel jste si mohli dobře zatančit. Stejně jako v noci ve stanu s výjezdním barem Už jsme doma. První večer zde z vinylových desek zněl David Bowie z období Ziggy Stardust a The Cure, druhý electroswing. Muzika se areálem příjemně rozléhala do ranních hodin a vábila ty, kteří se původně rozhodli jít spát.

Terapeutický Kittchen
Sobotní horký den ve stanu zpříjemnila písničkářka Lucie Redlová, jež zaklínala valašské Bohy v temperamentní a textově i hudebně propracované písní Na Lhotách. Její křehký, lyrický, ale přitom zvonivý hlas se dobře pokládal jak do melodických rockových skladeb, tak těch víc folkových a bluesových. Ve skladbě Dokonalá jste poznali příbuznost s Radůzou, v Indiánské zas se Zuzanou Navarovou. V Keby ja vedela se opírala o folklórní inspiraci. Textově dominují témata lásky, přátelství, obecně mezilidských vztahů.

Z dědiny Petrova Ves, vzdálené dvacet kilometrů od Skalice na slovenské straně řeky Moravy, přijela skupina Jablko noci. Tvoří ji dva bratři a jejich strýc, které v Mikulově na klarinet doplnil Richard Kobzáni. Zvuk jejich hudby s výrazným xylofonem místy evokuje rané Psí vojáky a další alternativní kapely z osmdesátých let. The Muxx, dříve Mashy Muxx, na metalový či tvrdě rockový základ crossoverově roubují funk, jazz, hip hop, art rock, hard core i elektronické taneční styly do podoby, která vám připomene tu Faith no More, tu Pearl Jam nebo System of a Down. Je znát, že jsou vyhraní a jejich písně mají hitový potenciál.

Po setech The Muxx a Už jsme doma pro mě přišel zlatý hřeb sobotního večera. Kittchen. Onen maskovaný „kuchař v černém“, který si „vaří“ svá alba doma a skrývá přitom svou identitu. Jeho identita už je mezitím známá, emotivní síla silně osobních a intimních písní se naplno projevila ale až na jeho poslední desce Kontakt, z níž při vystoupení nejvíc vycházel. Kittchen se na ní vnitřně obnažuje a pouští posluchače do svého nitra.

Začíná v Sudetech, v oné krajině vlastního podvědomí, z níž se vynoří ve skladbě Jezero. Mezitím nám v Zamilovaný sdělí, jaké je to těžké i krásné být milován a milovat. Nespěchá, zpomaluje, klade důraz na slova. Převažují mollově laděné songy, v nichž vyhání vlastní démony a provětrává třinácté komnaty. Melancholicky, posmutněle, ale i s nadějí. A my jako posluchači s ním. Vztahová katarze dopadá na úrodnou půdu. Jakub König a bubeník Tomáš Neuwerth zafungovali jako skvělí terapeuti.

Prosluněné loučení s festivalovou sezónou
Mikulovský Eurotrialog plní podobnou úlohu. Jeho zasazení do období, kdy se horké léto přelévá do léta babího, svádí k bilancování. To vnitřní ať si každý (třeba s Kittchenem) udělá sám. V tom vnějším festivalovém hodnocení je třeba pořadatele festivalu pochválit za to, že nerezignovali na snahu představovat kapely, které spadají do jejich charakteristiky „festival nepopulární hudby“.

Nedělají to ale už tak programově koncepčně a s takovou jednotící linií jako v roce 2014, kdy ve stanu vystupovali umělci, spjatí s vydavatelstvím Polí5. Což je škoda, nápad s nezávislými vydavatelstvími a jejich interprety se mi zdál pro dramaturgii festivalu velmi oživující.

Pro porovnání dramaturgie Besedy u Bigbítu je progresivnější z hlediska objevování nových jmen, obsáhlejší, co do jejich počtu a nechybí ji onen visegrádský rozměr, který Mikulov naplňuje jen velmi skromně. Boskovický festival pro židovskou čtvrť je zas nejvíce multižánrový (hudba, film, divadlo, výstavy).

U obou festivalů je výhodou i to, že program na nich dřív začíná a později končí. U Besedy se mi líbilo i to, že na sebe jednotlivá vystoupení na třech pódiích navazují a tolik se nepřekrývají. Na Eurotrialogu bohužel návštěvník musel řešit, zda jít ve stejném čase na Lenku Dusilovou nebo Mama Bubo a zda dávat přednost dění na hlavním pódiu v amfiteátru nebo tom stanovém. Snažil jsem se stihnout obojí, ale do příštích let by nebylo špatné, kdyby pořadatelé dali víc kapel ze stanu na otevřené amfiteátrové pódium, v němž by se začalo hrát mnohem dřív než v šest, respektive druhý den ve tři odpoledne. A také kdyby si s radnicí dojednali výjimku z městské vyhlášky, aby se nemuselo končit s produkcí o půlnoci. Přes tyto organizační výtky ale platí, že když konec léta, tak v Mikulově. Letošní prosluněný ročník to jen potvrdil.