Exploding Head Syndrome. Degeneration Next 2015.

Když se vydáte po brněnské ulici Masná, trvá to jen asi deset minut a najednou jste v docela jiném světě. Dlouhá pustá silnice v sobotu odpoledne bloudí mezi spícími továrnami a člověk napjatě očekává, odkud se vykutálí kus roští. Pak naštěstí zahlédneme nápis Industra a uslyšíme vazbení zvukové zkoušky. Nezabloudili jsme!

O zdejším klubu, galerii a dobrém kafi už slýchám několik měsíců. Industra je multifunkční prostor v areálu mrazíren lemovaném topoly. Bývalá továrna je vyklizená a vymalovaná, všichni se napájejí čímsi barevným z kelímků a na pódiu zvučí kapela. Industra je ve své současné podobě (zatím) menší než Vlněna nebo Zbrojovka, ale je jiná a hezká - bílé pokreslené zdi a prosklený strop vedou do sálu dostatek světla, je tu dobrý zvuk, ucházející zázemí a před vchodem najdete lavičky a přenosnou "zahrádku" v pytlích se zeminou. Součástí festivalu je krom pípy i hromada jídla: dort a kafe na baru, jablečný mošt, Pragerův cider a mocné kari.

Folklórní Ponk už jsou pryč, takže si dávám kari a The High Corporation, kteří mají za zády logo s obřími písmeny THC a v čele drobnou dredatou zpěvačku s klávesami. Má překvapivě silný hlas, soulově sytý a mírně chraplavý. Hodně se směje a dokáže neuvěřitelně drmolit v angličtině. THC mi "hladkostí" zvuku připomenou Khoibu, ale mají sklon každou skladbu v závěru zajímavě zauzlovat a proměnit v dynamický jam. Pod nohama pobíhají malé děti. Zapadá slunce. Je to fajn.

Holandský experimentátor Zea si připravil show, ale veškeré osazenstvo mezitím uteklo kouřit na zápraží. Co s tím? Zea popadne mikrofon a malý pískající reproduktor na baterky, pověsí si to na krk a vyběhne na schodiště, aby svolal publikum. "Ahoj, jmenuju se Zea a právě se tady chystám hrát! Pojďte všichni dovnitř!" Lidi se smějí, následuje potlesk. A hrnou se k pódiu. Na začátku první skladby vypadne elektřina. Zea je natolik šílený, aby si opět zapojil kytaru do svého malého pískajícího reproduktoru a odehrál tak celé dvě skladby, dokud se nerozsvítí světla. Každou skladbu uvozuje historkou: jak si pochutnal na dnešním kari i přesto, že doma v Nizozemí jsou zvyklí používat jen jediné koření - sůl. Jak o ostrém jídle napsal skladbu Exploding Head Syndrome. Jak ho zrovna naschvál odmítá poslouchat počítač, v němž je všech těch 84 tracků, co nám dnes zahraje. Obvykle obcházím vystoupení one-man pičusů obloukem, ale tenhle improvizátor předvedl nejlepší gig večera. Smekám.

Němečtí Coogan's Bluff nastupují už za tmy a z inzerované psychedelie se nakonec vyloupne rock'n'roll s náznaky noiseu a dvěma saxofonisty, kteří ve volných chvílích připojují i vokál. Bubeník je usazen úplně vepředu, jede jako stroj, na všech fotkách mám jeho vlasy. V každé skladbě se nacházejí ujeté instrumentální pasáže, které vrůstají samy do sebe a mění se v jazz. Publikum skutečně tančí, živě reaguje, jásá a dokonce si vyžádá přídavek.

Kanadská Geeta umí zaskočit. Fenomén tzv. dark popu se šíří všemi směry, a stejně pořád nevím, co to vlastně je. Černovlasá čarodějnice v síťovaných punčochách s exaltovaným projevem podtrhla dojem, že pointou tohoto festivalu je dostat do Brna co nejroztodivnější směs umělců. Každé jméno v line-upu hraje jinými barvami, žádná z kapel se nepodobá předchozím. Geeta vystupuje se svým manželem, stoicky klidným kytaristou v kožené bundě. Kde on nehne brvou, ona dramaticky gestikuluje, trápí klávesy a bije do bubnů. Její sebejistotou by se dalo drásat sklo - nerozhodí ji ani technické potíže s mikrofonem. Škoda, že v napínavém momentu utekla většina návštěvníků na půlnoční spoj a finální audiovizuální představení polského industriálního dua Job Karma s gigerovským podkreslením a pokroucenými amplitudami v modré mlze sledovala už jen hrstka účastníků. Dav musí být příště hustší - a lepší zakončení května už mě asi nenapadá.