Festival Banát: Hudební dobrodružství u krajanů v Rumunsku

Nápad organizovat český hudební festival v bohem zapomenutém regionu Banát na pomezí rumunských a srbských hranic zní zprvu jako absurdní vtip. Proč raději neudělat podobnou akci na „malebné“ letištní ploše za městem? Nemožné, Festival Banát totiž není anonymní monstrakce na zelené či betonové louce, ale neopakovatelný zážitek. „Exotické“ prostředí komunity českých krajanů v Rumunsku doplňuje kvalitní hudební dramaturgie pod patronátem Ondřeje Ježka, uznávané persony české nezávislé scény, a benefiční rozměr celého festivalu. Návštěvníci však nesmí zapomenout přibalit si benevolenci vůči pořadatelům – organizace v polních podmínkách se zákonitě nevyhne menším prohřeškům.

Celá Banátská odysea započala ve středu, kdy festivalové autobusy vyzvedly zástupy hudby chtivých fanoušků. Na palubě nechyběli ani vystupující hudebníci, kteří se se svou rolí poprali různorodě. Zdaleka nejdivočejší atmosféra byla v autobuse kyjovských Helemese – domácí kořalka tekla proudem a hrálo se až do brzkých ranních hodin. Naproti tomu pasažéři autobusu Vlasty Redla zůstali zklamaní, hlavní protagonista totiž nečekaně absentoval a do Banátu dorazil později po vlastní ose.

Po příjezdu k Dunaji následovalo zchlazení v evropském veletoku a úvodní lekce horské turistiky při šestikilometrovém pěším stoupání na místo konání. O nádherné přírodní scenérie nebyla nouze, první pohled na vesnici Eibentál však způsobil mnohým návštěvníkům kulturní šok – tvrdé životní podmínky, všudypřítomná chudoba a v neposlední řadě také absence výdobytků moderní společnosti (internet, telefonní signál či tekoucí voda). Krajané však neztrácejí čas nadáváním u piva, chybějící materiální hodnoty nahrazuje silná pospolitost a pro návštěvníky by udělali doslova první poslední. Obrázek dokonalé idyly tak kazilo pouze několik krajanů, kteří na místo bezděčné pohostinnosti razili tvrdě svůj byznys plán.

Areál festivalu, který se nacházel u lesa na horním konci vesnice, nabídl jedno útulné provizorní pódium a dostatek stánků s občerstvením za lidové ceny, žádné nervózní přebíhání mezi stagemi nehrozilo. Čtvrteční program odstartoval maskovaný kuchař Kittchen, který ukuchtil bohatou apokalyptickou atmosféru, nelze si však odpustit poznámku, že menu servírované za účasti Tomáše Neuwertha je naživo ještě výživnější. O chvíli později nastoupili Houpací koně, vynikající kytarovka s chytrými texty, která byla dlouhá léta neopodstatněně přehlížena domácí hudební scénou & fanoušky, si okamžitě získala přízeň zdejšího publika. Nic na tom nezměnilo, že většinu setu tvořily novinky z připravované podzimní desky v čele s naléhavou Desire City. Jirka Imlauf a spol. ukázali, jak vypadá vyzrálá kapela na vrcholu sil. Post hlavních hvězd večera připadl Wohnout a dle očekávání se dočkali bouřlivé reakce publika. Ať už si o jejich „kvalitách“ myslíte cokoliv, každý český festival potřebuje headlinera, který dokáže prodat své jméno a přilákat národ pivních pepíčků. V rámci doprovodného programu nabídl festival také ochotnické divadlo a projekce starých černobílých filmů v čele s King Kongem. Samozřejmostí byla povinná degustace místních kořalek.

V pátek, druhý festivalový den, se mnozí vypravili na půldenní výlet k Dunaji, což se silně odrazilo na návštěvnosti odpoledních koncertů. Nejvíc na to doplatili indiefolkoví Strangers in the City, kteří na poslední chvíli povýšili z řadových návštěvníků na regulérní vystupující. Ačkoliv jejich výkon srážely technické problémy (prasklé struny, stávkující kombo), hudební talent mladé dvojice se naplno prodral ven během přídavku The Room, nostalgickém odlesku teenage nevinnosti. Jedna z nadějí české alternativní scény, která poroste s každým dalším koncertem. Zamyšlenou melancholii Strangers in the City poté rozbili punkoví showmani Papír Sklo Plasty s ambicí rozhýbat strnulé obecenstvo. Umění? Kdeže, zábavná výplň pro festivalové odpoledne.

Za soumraku předvedli Nylon Jail další sebevědomý výkon, kdy se nenechali rozhodit ani krátkým hracím časem a slabším zvukem. Navíc bez rozpaků vypustili svou nejznámější skladbu One Word a vsadili na rychlejší úderné skladby. Frontman Jiří Jirák tentokrát neexhiboval jako na nedávné Besedě u Bigbítu, přesto s přehledem zvítězil v pomyslné soutěži o nejlepšího frontmana festivalu. Pohodovou atmosféru pod pódiem ještě více podtrhl jeden z fanoušků, který Nylon Jail „předehrával“ skladby na foukací harmoniku. Další z headlinerů Vlasta Redl přijel do Banátu s mistrně sehranou partou doprovodných muzikantů, kteří se neohlíželi na žánrová pravidla. Na druhou stranu fanoušci sólového písničkářství Vlasty Redla odcházeli po koncertu rozpačití, neboť Redl byl výrazně upozaděn svou vlastní kapelou.

V průběhu večera narůstalo zpoždění jednotlivých vystoupení a část návštěvníků odpadla vlivem alkoholu, únavy či chladného počasí. Počkat si na vystoupení OTK se jako vždy vyplatilo. Dobře naložený Ondřej Ježek krátil zdlouhavou zvukovku mimoňskými vtipy, následně zjistil, že zapomněl své druhé kalhoty s trsátky, aby po dlouhém vybírání ze záplavy náhradních trsátek bylo „vše připraveno“ a rezignovaný zvukař zahlásil: „Já jsem úplně v prdeli, hrajte.“ Zvuk rozhodně nebyl ideální – zpěv utopený v hlukové stěně zefektované kytary, takže člověk se chytal pouze u známých klasik typu Krajina. Situaci naštěstí opět zachraňoval Ježek svými hláškami a do kolonky povolání si tak mohl připsat „profesionální bavič“.

Závěrečný festivalový den začal krajanským festivalem, kde se představilo několik místních lidových souborů. Bohužel výsledek působil spíše jako strojená vábnička pro turisty než spontánní představení, což ještě umocnil half-playback a šustění papíru s texty. Odpolední hudební program byl oproti předcházejícím dnům poněkud slabší, odpadnutí takových kapel jako Blue Effect nebo DVA se muselo projevit. Ideální příležitost pro další výlet po okolí – namátkou „romantický“ hřbitov na kopci nad vesnicí s úžasným výhledem na okolí nebo ruiny dolu Baia Nouă se silně rezonující atmosférou úpadku.

Bouřka, kterou Kittchen vyvolával svým čtvrtečním vystoupením, se nakonec opravdu dostavila, byť s dvoudenním zpožděním. Smršť blesků se postarala o dlouhý výpadek elektrického proudu a déšť následně zatopil aparaturu. Neuskutečnily se tak večerní koncerty kapel Už jsme doma, Liwid, Cháska a Ille. Naštěstí První hoře vrtochy počasí ustáli, spolu s několika různě posbíranými hudebníky se chopili akustických nástrojů a vděčné publikum bavili směsicí lidovek a známých coverů po zbytek večera. Kde jinde se to může stát než v Banátu?

Festival Banát se rozhodně nevyhnul nedostatkům s řadou zrušených vystoupení, ale je nutné vždy trvat na zažitých festivalových standardech? Hudební dobrodružství u krajanů v Rumunsku si žádalo obětovat své pohodlí a obrnit se benevolencí, kdo na tuto hru přistoupil, odvezl si jedinečný zážitek.