Film a živá hudba: Metropolis vs. Forma

42.ročník Letní filmové školy. Číslo, které je podle Stopařova průvodce po galaxii odpovědí na otázku života, Vesmíru a vůbec. I proto je letošní sekce Film a živá hudba věnována němým počátkům sci-fi.

Na úvod klasika, Metropolis, film Fritze Langa z roku 1927, který byl tady v Hradišti uveden už několikrát. Před pár lety jej doprovázeli Midi Lidi, dnes hudební uskupení Forma, které na filmovce není prvně, dříve zde skvěle zhudebnili Erotikon, očekávání je velké.

Forma nedoprovází Metropolis poprvé. Už si to párkrát střihli v několika kinech po České republice, nicméně verze, která zde běží, je ta nejdelší dostupná, výzva na 148 minut. Hned první kroky filmu jsou originální. Muzikanti nastupují na pódium pod plátnem jednotlivě, pomalu, jako dělníci z Metropole. Zkraje čekám na všemožné vychytávky, reakce na jednotlivé obrazy, které vybízí ke konkrétní interpretaci reálných zvuků, jak to známe ze zmíněného Erotikonu, ale Forma se drží. Bicí, ságo, klávesy, dva laptopy, krásné nu-jazzové plochy, úsporná hra, jednotlivá dějství navazují hladce na sebe.

Zásadní zlom nastává v momentu, kdy Freder, syn továrníka, hledá Marii. Forma pouští reprodukovanou sekci, která je nahraná přímo na míru, a nazvučí na několik minut film, muzikanti odcházejí z pódia. Metropolis má najednou "reálný" zvuk. Freder buší na dveře, jsou slyšet jeho kroky, dech. Jen je pořád němý, a napětí tak roste. Je uzavřen v domě, hororový moment, který evokuje krátké filmy Jana Švankmajera. V pozadí se vyloupne přidušený vál Hurikán od Dalibora Jandy a v závěru přeci jen Frederova němota končí, když volá na Marii a ozve se hlas Jana Wericha z filmu Byl jednou jeden král: "Maruško, Maruško..." Vše uvolňující nadsázka, takový moment tu pod plátnem nepamatuju. Forma se vrací na plac a zase hladce proplouvá filmem, po čase zapomínám na doprovod, občas mě příjemně vytrhne ságo, za které by se nestyděl ani Dana Colley z Morphine.

Forma to má vychytané, skvěle, a hlavně nenápadně. Střídá v pravidelném rytmu sekce melodické, základy instrumentálních písní, které by s klidem vystačily na českou nu-jazzovou desku roku, se sekvencemi ryze doprovodnými, které děj pouze dramatizují. Mezi těmito polohami umí naprosto přirozeně přepínat, tak jak to známe ze soundtracků. Nikdo tak nic nepozná. Forma je mozek, co umí ovládnout ruce. Forma je Freder, syn továrníka. Forma je srdce, Prostředník.