Michal Smrčina | Články / Reporty | 20.11.2017
Kdo si před lety nezpíval o pozdravu měsíci nebo o genocidě policistů, jako by nebyl. Od poslední pražské návštěvy se ale John Maus úspěšně uvedl i u širší veřejnosti a jeho aktuální koncert tak vhodně a včasně doprovodil nedávno vydané, netrpělivě a dlouho očekávané album Screen Memories. Byť jen čtyřicetiminutové. Že hledal nový zvuk, tušíme, že skončil opět nespokojen, víme z rozhovorů, ale jeho DIY modul přece jen přinesl podobně neotřelou, a přitom podvědomou atmosféru. A rozhodně je pořád o co stát, zejména naživo. Did we become the pitiless censors of ourselves, jak mu prý řekl Badiou?
Tovární set vhodně otevřel Mausův soukmenovec a kamarád Gary War. Společné naladění a kreativní tendence se u nich už ostatně protnuly na Haunted Graffiti jejich dalšího dobrého známého, Ariela Pinka. O něco dlouhovlasejší War si odtamtud odnesl pochopení a um pro budování elektronicko- psychedelických koláží, jejichž působivost ukázal i Praze. Jeho vystoupení by sice slušelo spíše menšímu, intimnějšímu podniku, přesto zapůsobil i v prostorné smíchovské betonové oáze. Bylo to také hlukem, sklouzávajícím z melodických, srozmumitelných poloh do kakofonických očistců, a přitom jasně zářícím u hitů jako God Trip.
fotky z koncertu tu
John Maus si od Garyho Wara částečně vypůjčil kapelu a jeho synth-goth-pop položil prst na tep večera. I když scházela kytara. Návštěvníky to z polospánku zjevně neprobouzelo, ačkoli Mausova dynamická show představovala opak unylých, do sebe zahleděných postpunkových seancí. Trhané pohyby, vlající kštice, mikrofon ponořen kdesi v její hloubi, hypnotický hluboký hlas znějící ze středověku i osmdesátek. Sdělení písní na půl cesty mezi genialitou, absurditou, vážností i humorem, manifestem i hříčkou.
Diváci reagovali spíše na osvědčené písně z předchozí nahrávky We Must Become the Pitiless Censors of Ourselves (2011), ty měly vřelou odezvu. Intenzivní projev fascinoval a nebyl jen vnější formou, byl i spektáklem odkazujícím k individualitě, egu a taky k dystopii a techno-pesimismu nového tracku Combine. Po čase se okoukalo i Mausovo frenetické nasazení a pozornost se tak upnula ke zvukové a textové stránce. To posluchače vedlo k úvahám nad tím, nakolik Maus vyjadřuje náladu své doby, nakolik je jeho pop přístupný, klamavě naivní, a přece spiklenecký. Nebyl to koncert, byl to koncept. Co také čekat od politického filosofa a nonkonformního hudebníka v jednom?
John Maus (us) + Gary War (us)
16. 11. 2017, MeetFactory, Praha
foto © Zdeněk Němec
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.