The Gaslight Anthem nemohli být od tehdejších emařů vzdálenější

Když se narodíte v New Jersey, jedné věci neuniknete. Bruce Springsteen. Tahle žijící ikona státu okupujícího pobřeží pod New Yorkem vás bude provázet už od kolíbky (tedy pokud máte štěstí na rodiče, pokud ne, bude to Bon Jovi), pak dětstvím, pubertou… no a když se pak v pubertě v garáži poprvé chopíte kytary, máte dvě možnosti. Buď se od Bosse distancovat, nebo jeho vliv na vaši tvorbu nezapírat a naopak se k němu hrdě hlásit. Brian Fallon a jeho tři kámoši patří k Bruceovým velkým fandům, což neznamená, že by nudně kopírovali svůj idol. Ostatně kořeny má tahle kapela v trochu jiné hudební sféře.

Ale pojďme k desce, která The Gaslight Anthem vrhla do záře plynových reflektorů, The '59 Sound. Ne že by si jejich debut Sink or Swim nezasloužil pozornost - je to skvělé album s hity jako I'da Called You Woody (věnovaný Joe Strummerovi), Joe nebo hned úvodní vypalovačka Boomboxes and Dictionaries. Ovšem s časovým odstupem působí jen jako příprava na velké věci. Teprve na The '59 Sound naplno odhalili svůj potenciál rock'n'rollových anthem-makerů. Jednou z nejdůležitějších věcí pro úspěch nebo neúspěch desky je načasování jejího vydání a to měla The '59 Sound skvělé. Rok 2008 byl rok, kdy punkovou scénu okupovali vyhublí smrkáči v converskách, s načerno obarvenými patkami a s líbivou verzí pop-punk-post-hardcoru se špetkou decentního řevu. Gaslight Anthem tak museli v očích těch, pro které bylo emo sprosté slovo, působit jako závan nové naděje. V rámci punkové scény, kam byli minimálně v době vydaní The '59 Sound stále řazeni, se přiklonili k linii definované kapelami jako Social Distortion, Ted Leo and the Pharmacists, Bouncing Souls nebo Against Me! a Hot Water Music, tedy kapelami, které se pohybují na pomezí punku (eticky, energií, špinavým syrovým zvukem i zpěvem) a rocku, kdy některé skladby získávají hymnický, téměř až stadionový nádech, i když pro stadiony nejsou a nikdy nebudou určeny. Kapely, pro něž image rovná se gelem dozadu uhlazené vlasy, bílá tílka, rifle a tetování. The Gaslight Anthem nemohli být od tehdejších emařů vzdálenější. Z celé desky vyzařuje "chlapáckost" v tom dobrém slova smyslu, k čemuž patří i deskou prostupující lehká nostalgie po dobách, kdy chlapi byli opravdu chlapi a auta zabírala polovinu silnice.

Na jedné straně tedy vliv, řekněme, rockových klasiků americké punkové scény, na druhé - Bruce Springsteen. Jeho "duch" je na nahrávkách Gaslight Anthem tak silný, že na fakt, že je zmiňován v každém článku o nich, včetně tohoto, nemůžou ani nakrčit obočí. Ostatně není důvod, k tupému revivalu mají daleko a sám Boss je taky uznává, jinak by si s nimi naživo nestřihl jejich vlastní písničky. A zřejmě je taky jedním z důvodů, proč se na ose Sink or Swim – The 59 Sound - American Slang - Handwritten hoši z New Jersey posunují od původní syrové dravosti směrem k mainstreamovějšímu, zvukově uhlazenějšímu rocku. A proto kroky, které v souvislosti s Handwritten učinili a které by u jiných kapel mohly vést k řečem o "selloutu", působí u Gaslight Anthem jako přirozený vývoj. Těmi kroky mám na mysli především přechod k major labelu (Mercury Records) a spolupráci se zkušeným producentem Brendanem O' Brienem (Pearl Jam, Incubus, Limp Bizkit a, překvápko, Bruce Springsteen). Tahle deska už je čistá stadionovka a ve skladbách jako Too Much Blood nebo Mae se blíží až někam k Pearl Jam nebo dokonce Creed. Je sice hezké, když se kapela, byť mírně, vyvíjí a rozvíjí svůj sound, ale tohle zrovna není směr, kterým byste chtěli, aby se váš oblíbený band vydal.

Jenže ke Gaslight Anthem epičtější a emočně vypjatější skladby zkrátka sedí. Sedí k Fallonovým textům, které jsou, kromě návratů do života maloměstského teenagera a nostalgii po minulých dobách, plné osudových žen, těch, které lámou srdce beznadějným romantikům, nebo naopak těch (i když mnohem míň), kterým bylo zlomeno. Jestli jeho textům něco chybí, tak jakákoliv špetka humoru nebo sebeironie. Ale není to patos. Nehledě na to, že ve Fallonově intenzivním podání by ani ten nejpatetičtější text nezněl pateticky. Kdyby se mi Handwritten dostalo do ruky jako první deska The Gaslight Anthem, nevím, jak bych k ní přistupoval (hmm, trochu agresivnější Kings of Leon se slabostí pro Springsteena?). Ale v kontextu celé tvorby těchto newjerseyských chlapíků dává perfektní smysl a pár opravdu slabších kousků, jež, pravda, na předchozích plytách neměli, jim člověk už odpustí.