Gdzie jest Slejer, kurwa?! (Brutal Assault, 2018)

Zase pařák? Hellcome to well, Broken Teeth zahajujou a je to skvělá metafora pro čtyři dny rezignace na hygienu a vytření si prdele hustou špínou, zhluboka se nadechnout prachu a vykročit do sraček propocenou hnátou. Nevyhnutelnost konce začíná pozdě.

Stíhám tak akorát děkovačku Northlane, po zákulisních historkách na budoucnost kytarové virtuozity seru a Pliniho kytarovým onaniím odepřu jednoho voyeura, duel v kytarovém shreddu přijde později tam, kde by ho málokdo čekal. On taky málokdo umí hrát (si), aniž by ředil energii, a o tu devadesátkovou dneska zakopneme několikrát. Integrity dělá ostudu drobící bubeníček, tlaku chybí dopad, tohle je ale stará škola, povinná lekce z heavy-metalcoru. Nastupuje nasranej čokl Dwid Hellion, zlý charisma, nekompromisní diktát. Nadává a plive do sboru, Dom nakládá včelíny, že mu to kdejaká progmetalová saň sežere z pod rukou. Jakkoliv mám poslední desku v piči, dalším povinným retrem omládnu o dvě dekády a přijdu o pár šedivých fousů.

Origin mě odtlačí až ke Kafkům na kafe, potřebuju vychladnout, kritický den je vždycky až poslední, nevěřte pořekadlům. Dneska až na výjimky dostanou přednost malé scény, ne z principu, nýbrž z povinnosti. Protože jedině tam může člověk nechápavě zírat s otevřenou hubou na to, co předvedli druhého odpoledne klasici podivínského ema Ravelin 7, nebo na poctivý houpavý hardrock'n'roll od fešáků z Eskathon, tím spíš, že dneska jeden zákon a jeden zázrak nastane. Čekáme až na romanticky eklektické tanečky s Evou Spence, dokopat fotry do klubového stanu na Rolo Tomassi je čím dál těžší, o to víc hřeje pokyv uznání, jakmile tahle mrda dozní. S nejčerstvější deskou strašně vyrostli, náznaků jsme si povšimli už u minulé Grievances. Romantika šířeji objímá a metalové prvky víc mlátí, pořád to ale kope a pořád je to kurva nahlas (stavební kámen dobrého náseru).

„Nechápu, o co všem jde, z čeho jsou tak posraný, zkusil jsem Ghost – TO JE TAKOVÁ KOKOTINA! Já to vůbec nechápu! Na tom není NIC zajímavýho, ale VŮBEC nic!” „Co to meleš, vole, show dobrá.”

Tohle byla příjemná půlhodinka, co ještě budu rád přepisovat. Belphegor musí stranou, přežít do konce je výzva, nutnost odpočinku brání všemu zběsilému. Psy nežeru, už mě nebaví vysmívat se, pobaví snad jen touha mladé slovenské fotografky udělat rozhovor s Maxem nebo Igorem Cavalerou den před jejich příjezdem na festival, rozdávám kafe, nasávám dojmy, nechci zpátky do čistoty, ticha a komfortu.

Rozpor, komu dát vale, a chytání se za hlavu, kdo dal Celeste proti Goblin (počasí a technické problémy předchozí den, chytráci!), volím Italy, laciné horrorové klasiky a unikátní exkurzi do minulosti brakové kinematografie skrze dekadentní hudbu (věděli jste, že na fesťák málem přijel i John Carpenter?). Kapela v zádech varhanních a staromilsky synťákových melodií slouží jen jako riffový podklad, projekce s vyzobanými střípky vražd, stvůr a děsu vyvolává v téhle kombinaci spíš spokojený úsměv než strach. Divnoty počkají, povinnost je zákon a naopak, spěchám do prvního riffu Unsane, do první řady, nechám si Chrisem Spencerem řvát do ksichtu, z kšiltu bejzbolky kropí záda potem, fluše kolem sebe totální pohlcení, Dave diktuje nejtlustší basu a jakmile zazní Abberation, rozsypu se na prach. Každý koncert je poslední i vinou zdravotního stavu Vince Signorelliho, ale jak ten pán dokáže nepřestat ani na vteřinu mlátit do bicích, když nemůže chodit? Nepřivezli merch, píšu tatérovi, chce to krev! Šéfové tlaku, byť hráli proti snad největšímu jménu celého programu, takže pro chudou účast, zadiktovali předpis, jak to už nikdo nezvládne.

fotogalerie z posledního bahna

Zákulisní perla: Danzig má v rideru napsáno, že se mu nikdo nesmí podívat do očí, a to včetně crew na stagi. Ta kapela hrozně maká, zvuk má takový koule, jak se letos nikomu nepovedlo, ale toho tragéda je mi vlastně líto a vlastně ani ne. Headliner, co v primetimu potěší spoustu návštěvníků, já ale jeho „zpěvu“ a egu nehodlám věnovat víc než jednu sloku a jeden refrén. Zakončovat set Hybrid Moments je urážka kultovní kapely, jejíž reunion podpořil i sám Dave Lombardo, před pár dny odpalující rozehřívačku festivalu se Suicidal Tendencies. Ten chlap je nezmar, ale nabízí se oblíbená otázka: „Gdzie jest Slejer, kurwa?! ”

Vtípky stranou, folklor a metal mi nejdou už nějakou dobu dokupy (pokud teda váš folklor není satanismus a zlo), Wardruna zadupala Danziga do země, i se všemi dudami a harfami a trnky-brnky pičovinkami. A jakkoliv na mě jenom statut kultu neplatí, smeknout se někdy musí. I před Perturbator, protože ta jeho diskotéka je víc než sprostá afterparty a široká paleta pojme spoustu temných tanců, navíc v rytmu živého bubeníka, co v předklonu vypadá jako Ben Koller, fakt! Pro Full of Hell je každé slovo navíc, miluju grind a miluju podivnost a miluju pestrobarevnost černě, ale ta kapela je, i celý jejich zběsilý set, pořád blbost, říkejte mi, co chcete. Podobné nasazení, nevyhraněnost, asfalt předvedli Dodecahedron, ale stálo to spoustu černého kafe na závěr, furt neumím pochopit, jestli je to víc djent nebo black a tahle geometrie mě nepřestane fascinovat ani doma, když se je budu snažit narýsovat uchem.

Kafka zavírá, dojídáme poslední bochté černé jako sama noc, poprvé spěcháme vylidněným areálem na poslední koncert posledního dne festivalu, belgický rituál v Kostele Ra bez jediného slova, bez jediného gesta, bez šance vydechnout ždímou Wiegedood z blackmetalu tu poctivou energii, co umí snad jedině Mayhem na stará kolena. To, co se tu žádnému počmáranému černobílému divadýlku za posledních několik let nepovedlo, zvládnou rvát v kuse. Otevírá se portál, kde platí fyzika a příroda a pravda a kde se za každý další zběsilý tón platí životem. Chcípáme šťastní, slzy se uvolní, pot tuhne, je po nás, je po všem. Je konec. Pro letošek.