waghiss666 | Články / Reporty | 20.02.2015
„The crazier the riff, the simpler the structure of the song, and the simpler the riff, the crazier the structure of the song.“ [Kurt Ballou]
Sestava kapel slibovala skvělý nářez s tahem na branku! Britové s sebou přitáhli tři zkérované žánrové souputníky z amerického kontinentu, což vyžadovala pořádnou dávku nadhledu. Nekonfliktní a normální dorazili taky, schovaní za vlastní naivitou. A já se v nich viděl jak tenkrát. Uživatelé klišé – spojme se!
Hlad je nejhorší kuchař, Counterparts zase ti lepší na poli flanelového HC s mlíkem na bradě. Modrým i blbým dojde, čí zásluhou Roxy ten večer přeteklo návštěvníky a kdo byl podepsaný pod tučným SOLD OUT na dveřích do klubu, přesto si i otvíráci večera z Kanady našli svoji cílovku a přijeli i tací, co chtěli vidět vlasatého Brendana v čele uskákaných fracků, co přehrajou kdekoho neskrývanou jistotou a skvělou komunikací s publikem, kam patří víc, než si mnozí chtějí přiznat. Setlist náser, kytáry ňamina a zvuk úměrný první kapele.
Mělo už to být jenom lepší. Přesně tak by pokračoval generic-report pisálka, co zaspal. Jenže já tam byl, střízlivý a s očima na šťopkách. Americký nástup: tma, diskotéka z HDD, blikačky, slogan, rána na solar, vodotrysk z krku Beaua Bokana. Každý vzhlížíme k západu, i kvůli těmhle momentům. Kdyby Blesthefall hned po otevíracím breakdownu odešli, všichni by byli spokojení, i jejich barevní fanoušci. Viděli jsem spoustu snapback hardcore kapel, jejichž basák má jedinou úlohu – skákat. Nekritická adorace je nesmysl. Kopírka někdejších BMTH se vším všudy, klišé na klišé (nejlepší fucking publikum na světě!), frontman a zpěvák není totéž. Zpěvů jako šafránu, a když už, tak falešně a napůl plynu. Namísto hodnosti lead singer převelet na pozici tanečník/bavič, díky. Vizuální vyjádření: fanoušek těchhle tvrďáckých zpívánek po druhé věci ukazuje palcem dolů a odchází na pivo. Pronesl při tom větu dokonale vystihující ten jeden půlhodinový breakdown: „Neskutečná pičovina.“ Relativizovat tentokrát nejde. Vážně ne.
Vazbení. Fakt kurva nejhlasitější vazbení. Nic víc.
„What’supPrague,we’reEveryTimeIDiefromUnitedStatesofAmerica,thissongiscalledThirst!“ Raz-dva-tři-there was gossip…že na drtivou většinu návštěvníků působili jako Andyho pěst na zmalované oko propíchnuté piercingem, což potvrdil i nenarvaný prostor před podiem vyprodaného klubu. V kapele jim říkají generation jerk-offs a funguje to tam i zpátky. Já si nestěžoval a čekal, jak to všechno dopadne. SHINFO: ETID mají pokaždé špatný zvuk, POKAŽDÉ! Začínám si myslet, že takhle to má být. Zvučili sami v doprovodu seriozního moshe během puštěných Papa Roach, čímž se basák královsky bavil, mě zase rozesmála mikrofonová zkouška od violent gentlemana Williamse. (CHECKCHECKCHECK! trvající půl vteřiny.) Třikrát poslední deska a pak už průřez, nástup na Underwater Bimbos from Outter Space má i po letech obrovskou sílu a Stephen nezlomný krk. Namísto synchronizovaného herectví neskrývané šílenství. Air guitar na mikrofonový stojan, chlazení obrovského kytaristy ručníkem epileptičtějšího kytaristy s každou nohavicí jinak ustřiženou, k holé hlavě přilepená kšiltovka, nový bubeník, co nedělá ostudu. Než ohlásili poslední věc, bylo tam VŠECHNO! Pak utekli a my už ani nedoufali. Zůstal jenom intimně nasvícený fešák Keith. A klavír. A slzy. Ještě než se Moor zlomila v náser, roztřískal si Jordan plechovku piva o hlavu, divnější to být nemohlo. Tohle nikdo nečekal, tohle nikdo neplánoval. Doznívá rozechvělý hlas a rozladěný klavír, zaschlá slza znovu zvlhne a je po všem. A pak už můžu umřít kolikrát budu chtít.
Na nejlepším koncertě zůstanete paralyzovaní, potřeba kouřit, popíjet nebo močit jde stranou. Jenže já jsem fakt náruživý kuřák. Architects dostávali svému jménu hlavně v dobách, kdy stavby neměly symetrické stěny a každou vymalovali jinou barvou, dokonce než přišel Sam Carter. Tyhle časy jsou pryč, z kapely je kult a symetričnost se rve kupředu. Zvukovku následuje třetí, čtvrtá i pátá odbiječka z poslední desky, první je poslední a na druhou taky dojde, stejně jako na všechny ostatní. Suverénnost v rámci žánru, jehož nejmladší mutace chcípla ještě před porodem, drží kapela dodnes. S každou další deskou, s každým další koncertem zůstávají výjimkou potvrzující nablýskané pravidlo. Opak BTF – frontman nemůže být člověk! Přestože kapele kryje záda záznam, poznám, co leze od mixáku a co z mikrofonu a nechápu. Maximální nasazení, dokonalý projev, idol davu, jehož sborovou výpomocí se otřásá nejkrásnější město v srdci Evropy (sic). Nadšená odezva vyjádřená nahlas a na všechny strany se nevidí jen tak, kotel pulzoval a šílel, výbuchy energie pod podiem udržely anglickou mašinu v pohybu celou reprodukci posledního alba Lost Forever // Lost Together. Severský nádech alba doplnilo osvětlení pódia, atmosféra vystižená na výbornou. Jenže…
Jestli víte, jaký koncert bude, zůstaňte doma. Jestli tušíte, běžte se přesvědčit o opaku. Zkuste to. Nevadí, že to neklapne. Dostali šanci, jak z desky, tak z podia, ale shodli jsme se se Štěpánem Farkašem a stojím si za svým – nechápu tu masovou posedlost. Prostě ji nechápu. Možná proto, že jsou pro mě pořád víc Converge než Architects, možná u mě vedou melodie nad rytmikou, možná už stárnu, možná jsem Idiot. Jistoty mám dvě: že až se staví příště, přijde víc než 1300 lidí a třeba i jinam než do klubu. A že Andy Williams je nevětší (!) týpek.
Architects (uk) + Every Time I Die (us) + Blessthefall (us) + Counterparts (can)
18. 2. 2015, Roxy, Praha
foto © Rusty Shepherd
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.