Dita Koudelková | Články / Reporty | 31.10.2015
Pokud jste v době svýho ranýho mládí měli v kazeťáku kapely jako Sick of It All, Rancid, Madball nebo jste sjížděli Pump Up the Valuum od NOFX, tak vám pravděpodobně nemohl uniknout ani energickej hardcore v podání newyorskejch H2O. Kapela, kterou v roce 94 založil bedňák a blízkej přítel „Sickovek“ Toby Morse, vznikla v přistěhovalecký čtvrti východního Manhattanu a už během pár let stanula na stagi po boku ikon jako Social Distortion, Pennywise, Rancid či 7 Seconds, nebo i mainstreamových Blink 182, No Doubt, Sum41 a My Chemical Romance. Letos se kapela po sedmi letech protkaných řadou koncertů konečně vrátila do studia, aby vytvořila šesté album Use Your Voice.
Podzemní sál nacpanej od pódia až po stolek s merchem stojící u vchodu už zkraje naznačoval, že tihle fotříci od rodin ještě nepatří na zaprášenou výstavku. Set zahájilo kytarový intro, zatímco se na pódium vřítil rozzářenej Toby Morse. Jeden by se na něj usmál zpátky, ovšem Morse okamžitě chytil mikrofon a s první dobrou se vše na stagi i pod ní zhroutilo do chaosu, takže kdo postával na debila s pivem uprostřed třetí řady, ten byl semlet lidskou pračkou.
Tohle je úvodní pecka Nothing to Prove! Jen co vás dav vyflusne na bezpečným okraji za polovinou sálu, už je vám v patách další našlápnutej song Skate!. Jeden z nově vydaný desky, odrážející Tobyho celoživotní lásku ke skejtovnání. Morse, kterej nikdy nepil alkohol, ani nezkoušel drogy, krom skejtování, kapely a svojí rodiny vede ještě neziskovou organizaci, k níž přišel tak trochu jak slepej k houslím a která inspiruje děcka k podobně zaměřenýmu způsobu „čistýho“ života. „Jednou mě známá požádala, jestli bych nemohl promluvit k děckám ve škole o tom, jak žiju a tak, a že bych si měl připravit nějakou prezentaci v Power Pointu. A já na to: Cože, ty vole? A najednou z toho bylo osmnáct dalších škol,“ prozradil Morse v rozhovoru Stevena Matviewa. Další pecka se tedy jmenuje One Life One Chance.
Pod pódiem stále vládne nadšená anarchie a stage diving se rozmohl do takovýho měřítka, že celá přední část vypadá jak přeplněná káď s vánočními kapry. Právě ty melodický riffy west cost punku promíchaný se soundem newyorský hardcore scény devadesátejch let okolo baru CBGB a dalších klubů v Queensu či Coney Islandu, jejichž ulice jsou plný surovejch multikulturních vlivů, jsou přesně to, co k nim fanoušky táhne. Vály jako Everready, I See It In Us nebo následující 5 Year Plan jsou toho jasným důkazem. Dav tisknoucí se na stage skanduje každý slovo, div si v refrénech „I see it in us“ nebo „my friend's look out for me like family“ nevychrchlá plíce, zatímco kapela se může roztýct blahem, že může hrát v týhle stísněný a upocený venue. Celá ta pozitivní a nenucená atmosféra jejich show pomáhá kolem H2O udržovat reálnej hudební spirit, se kterým začínající kapely řežou na svý nástroje ve sklepě paneláku. Pevným jádrem kapely je krom zpěváka Tobyho Morse hlavní kytarista Rusty Pistachio a Adam Blake na basovou kytaru. Na postu rytmický kytary zakotvil aktuálně Colin McGinniss, zatímco za bicíma sedí Brandon Steineckert, kterej ač patří k velikánům Rancid, mlátí do toho, jako by z nich chtěl vymlátit duši. Zatímco H2O žijou a dejchaj pro živý koncerty, tempo jejich studiový tvorby je netrápí a nelegální stahování hudby je jim kompletně ukradený. Prostě taková ta kalifornská pohodička.
Rozhodně jeden z nejlepších koncertů letošního roku. Jako support se představila česká hardcorová parta I Am Pantagon, jejíž angažovaný texty si našly poměrně silnou základnu na pražský scéně, a kluci z The Cirguz, který ač jsou na punkový scéně stálým štamgastem, postrádaj hlubšího hudebního významu.
H2O (us) + I Am Pantagon + The Cirguz
26. 10. 2015, Futurum Music Bar, Praha
foto © martinezz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.