Gallon Drunk: The Heart Gets Darker from Here #prohibice

Takhle: obal desky: na do červena přesvícené fotce sedí bledý bubeník Gallon Drunk Ian White, na širokém koženém sofa, vedle něj vlaje cár záclony a tyčí se hrubý stojan lampy, na opěradle tlustším než je hlas Elly Fitzgerald má položený popelník, který spíš vypadá jako salátová mísa, pokuřuje a kouká někam nahoru, s rozhalenou košilí a nohou přes nohu, ve tváří má neurčitě neradostný výraz vyčkávající skepse, na hlavě bizarní patku, vedle sebe nápis: The Road Gets Darker from Here. A není sebemenší důvod, abyste mu nevěřili. Až bude ten popelník plný, bude život prázdný. Smrt se houfuje po jedné, ale srdce, to stále čeká na feedback.

Touch me I’m sick. Nejraději mám metafory o čelních srážkách stylů, žánrů, kapel, škol a jednotlivých kompozičních postupů, takže v případě Gallon Drunk (The Road Gets Darker from Here, Clouds Hill Records, 2012) to vidím jako by se Howlin’ Wolf obul do Superfuzz Bigmuff (Plus Early Singles), prošel se převrácenou lžící drogy a řekl: boty jsou mi malý a je v nich had, prázdný jako hustilka na kolo. „Could be a spoonful of gold/ just a little spoon of your precious love/ safisfies my soul/ men lies about little.“

„Tento pořad a lást minyt dovolenou vám přináší zájezdy cézet.“ Není mi ani trochu nejapné zvolit propagační tón a pomoct si promotérskou trojtečkou, významným mrknutím nebo sloganem jebnuté pýchy, protože když vyslovíte The Black Keys, nemůže to být plácnutím do mělké vody ani bohapustým chvástáním, musíte mít dobře zbustrované klávesy, tušit něco o chorálech a melodických linkách, které jsou poškrábané i jemné jako neholená kurví noha. Gallon Drunk sice neznají desertrockový písek mezi strunama a i bluesové kořeny jsou z těch smradlavějších, ale jedni stojí na ulici a pořádají všelidovou zábavu, druzí jsou uvnitř rudého hampejzu uvolněného svědomí a zkoušejí punkci na barových stoličkách. Lonely boy? Reklamy na vztah jsou ty nejzvrhlejší.

„What was the record that made you pick up a guitar, what was it about this song that set it apart from everything else that you had heard up to that point? – It was a combination of hearing Funhouse, the guitar sound in the theme tune to A Few Dollars more and Keith Leven’s playing on the first PiL album when I was 13/14 years old. That, and Rowland Howard’s feedback live.“ Tolik k interview s upírem a ke kecům o tom, že umělec je intuitivní tvor o žádné neznámé, instinktivní tvůrce a démon bezprostředního prožitku. Na druhou stranu, kdo říká, že matematika nemůže být poetická?

Cesty vedou do podzemního klubu a každý schod je jedním životem, jedním myokardem. Howlin’ Wolf pajdá jako frajer, The Gun Club jsou ložní prádlo, The Pogues semeno na něm, The Bad Seeds honiměrná ruka, na jedné straně chodby svítí nápis SWAMP ROCK, na protilehlé zas MOTOWN SOUND. Je tu pasák (Iggy) a jeho buchny (Stooges), přijedou staronoví gigolové Grinderman. Jisté je, že uvnitř budou za hvězdu Dirty Sexy Noise. Ale jen pro genderové vyrovnání, jen pro tu protiváhu. Underground Railroad.

A teď: Gallon Drunk, rhythm and bluesová skupina z New Orleans, tedy alternativně rocková kapela z Londýna sází na energické, zemité písně, vycházející z garážového rocku, blues i jazzové psychedelie a často se v jejich souvislosti citují The Bad Seeds, v nichž hrál frontman Gallon Drunk, kytarista, klávesista a zpěvák James Johnston, i když tento příměr je poněkud zjednodušující.

Jako velké dobrodružství působí i sestup deskou k poslední skladbě The Perfect Dancer. Noiserockové vykopnutí zubů, pak Hanging On, huba plná zkaženého semene s úchvatným dívčím sborem, saxofonem vzletná A Thousand Years, matoucí, něžný dvojhlas s Marion Andrau (Underground Railroad) sotva v půlce, nejdelší a nejzabijáčtější Killing Time, v níž bludné balvany bicích padají na zlámané nohy dechů, takřka doorsovská pichna The Big Breakdown, dryjáčnická lakovka I Just Cant Help But Stare. A pak už jen volná cesta dolů, do údolí vzteklé krve a zastaveného času. The Perfect Dancer coby duet (opět s Marion) na pokraji dream popu, shoegazu a heroinové psychedelie, které nechybí ani hammondy, ani vláčný pohyb ženy, natož halucinační rozměr všech skutečných světů. A od klasiky Ghost Rider (Suicide) je odlišuje právě a jen genderový element vzájemného souznění, když láska stéká ponurým tempem a nemá nic společného s tímto světem: It’s a strange world, isn’t it? (Naively.)