Holy Fuck my life

O koncertu se já i internet dozvídáme vcelku na poslední chvíli, reakce je však rychlá. Brno na pozvánky reaguje svižně a navzdory několika dalším akcím konajícím se ve stejný den se v Praze v Brně slétne půlka Facebooku. To, že jsou lidi dychtiví za kulturou, dokazuje i nažhavený dav vycházející z filharmonie na druhé straně plotu. Kdyby chtěli, stihli by klidně obě akce, koncert v Praze začíná až v půl desáté bez předkapely. Ta však ani není nutná. Holy Fuck mají dav rozehřátý okamžitě a není to jenom teplotou v místnosti. Je to disko pro noiseové děti, guilty pleasure, za kterou není jediný důvod se stydět. Svou soukromou party rozbíhají barevně, pomocí světel i zpěvných melodií. Už chybí jenom fluorescentní tyčinky do ruky v neonových barvách. Všichni se hýbají za rytmů babího léta, plechové samply připomínající hru na hrnce mají své přesně určené, matematicky vypočítané místo. Když zábava, tak perfekcionistická, jen si nejsem jistá, jestli mi to tady víc připomíná party lodě na řece Sprévě, anebo übercool underground rave v garáži. Dveře se otřásají v pantech a já si dávám heavy taneční workout a jsem kompletně mokrá. Pokud člověk po akci není jako ze sprchy a polohluchý, není to ono.

Koncert vrcholí a pseudogaráž se mění na dekadentní a smradlavou kotelnu. Kapela přitvrzuje a koncert končí with a bang, bim bam bumtarasa kindigo. Lidem tohle vyvařování mozků evidentně nestačí a kapela jim vděčně poskytne ještě dva přídavky. Já pomalu začínám trénovat znakovou řeč a oceňuji pohotovou nabídku merchandise disponující kompletní sadou náhradního oblečení za to propocené, včetně kalhotek. Much party animal.

Afterparty dýdžeje už užíváme jenom zvenku, vdechujeme čerstvý smog a zvykáme si na hlasitost a teplotu skutečného života. Pivo je skvělý mediátor. Banket naproti ve filharmonii už taky skončil a zaměstnanci odklízí stoly. I když nic nedělám, mám pocit dobře vykonané práce.