Insect Ark - temná strana síly

Pravděpodobně jste zaregistrovali, že začátkem září tudy se svým sólovým počinem projela Dana Schechter. Normálně se v rámci píár píše recenze aktuální desky před turné, ne tak tady. Tečka za geniem loci, lepší pozdě než vůbec, jako vydřený orgasmus.

Insect Ark, další dílek z nevyzpytatelné skládačky tvůrčího přetlaku drobné dámy a houževnaté individuality, co o sobě dává slyšet už od (ne)dávných dob Angels of Light, muselo to zaznít. Kotouč, zabalený v rozkládacím diy ručně číslovaném a stroze potištěném čtyřbarevném obalu, odkazuje jednoduchou retro stylizací na grafickou nadčasovost poctivého sítotisku.

V hlavní roli instrument, efekty vydatně přepudrovaná lap steel kytara a nacházení hranic ve variování slideové techniky. Gradace songů se nemálo podobá atmosférickému postrockovému divadlu, tady je ale oproštěná od zbloudilého balastu, který zbytečně oddaluje příchod finálního rozuzlení. Přesto se do cesty neustále připlétá droneová mlha, co zahaluje orientační body v krajině vědomí. Jakkoliv je v souvislosti s Insect Ark skloňován pojem Jesu, Broadrickovy apokalyptické vize jsou vedle tohoto plíživého monstra ódy na radost. Spíše lehčí záchvaty dark ambientu nebo doomu zvládají z části postihnout tuhle neprůhledně monotónní zvukovou architekturu. Povšechná inspirace, do níž se vejde i western: tvrdím, že počátek titulního songu je jasná parafráze legendární foukací harmoniky z Leoneho majstrštyku. Automatické bicí šlehavými údery vypalují základní tvar temných myšlenek, hypnotická basa popelem šrafuje detaily. Long Arms konejšivě nepohladí, ani nevede za ruku, duševní rešerše se musí vytrpět o samotě, pomalu a fest. Deska sice pozvolna rozevírá všeobjímající paže, tahle náruč ale okamžitě zahalí den do unaveného večera, který preparuje útroby nalomené mysli, do vzácné doby, kdy je člověk nejraději sám se sebou a tichem, co neutěšitelně křičí. Do doby, kdy nadchází okamžik pro soukání nitě podivně sentimentálního příběhu, nekonzistentní hořkosladká břečka života se vylévá do noci podle zkřiveného rytmu programování jednotlivých songů.

Čas se málokdy tak rychle vleče, když navrstvené smyčky uvazují tři tracky do rozpětí šestnácti minut, pod jejichž tlakem povoluje poslední spasmus odporu vůči rutinnímu pachtění za každodenním živořením. Poslech Long Arms není příjemným lechtáním, spíše to chce trochu sebemrskačské troufalosti pro sypání soli do ran. Absence slov umožňuje do prázdného pohledu bolestivě promítnout spoustu hluboko zasunutých pochybností a domněle zahojených jizev (Long Arms, Lift Off), zároveň pomáhá sesbírat rozbité kousky nadějí, záchranné kruhy, které lze zase na bezpečně krátkou dobu objímat očima (Symbols). Jakási experimentální terapie schizofrenně duševní obrody během probdělé noci, postmoderní osvícenství, vedoucí k masochistickému otáčení stran pořád dokola.