Jazzoví tučňáci ve vlastním stínu (GoGo Penguin)

Doba, které se dnešní třicátníci dlouho obávali, je konečně tady – devadesátá léta, ve kterých mileniálové dospívali a vstřebávali kulturní impulzy, se definitivně přesunula do sféry kolektivní paměti označované výstražnou nálepkou retro. Vznikají seriózní výstavní projekty, které se tímto obdobím zabývají (Kmeny 90), vycházejí soubory textů, jež se za devadesátkami ohlížejí (Zlatá devadesátá) a hudební vydavatelství se chápou příležitosti k reedicím zásadních alb oné dekády (Underworld, Leftfield a mnozí další).

Úvahy o tom, co přinesla předminulá dekáda v oblasti hudby, by neměly zapomínat na zásadní úlohu revivalu jazzových prvků v často překvapivých žánrových kontextech. Jazz byl v devadesátkách opravdu všudypřítomný a obzvlášť se mu dařilo ve sféře elektronické hudby. Kolem německého labelu Compost Records vznikla životná nujazzová scéna, ve Francii experimentovali lidé jako DJ Cam nebo Kid Loco s průnikem jazzu a trip hopu a za kanálem pronikalo jazzové tvarosloví i do tak bytostně britského žánru, jakým je drum'n'bass (důkazem za všechny budiž cenou Mercury ověnčené New Forms Roniho Size a jeho Reprazent).

Současná vlna britského postjazzu se zdá vycházet ze stejných kořenů jako ono devadesátkové mičurinské křížení. V jejím čele jsou i nyní lidé, kteří nemají striktně jazzové uvažování. Často jde sice o hudebníky, kteří brilantně ovládají své nástroje, důležitější než technická virtuozita je pro ně ale práce s náladami a texturami jednotlivých hudebních složek. Spíš než dokonale vystřižených sól se od nich dočkáte prokomponovaných celků, jejichž teleologie se blíží té, s jakou pracují tvůrci elektronické taneční hudby.

Point in case: manchesterští GoGo Penguin své skladby tvoří na Abletonu a následně je převádějí do živé podoby. Není divu, že se o jejich hudbě píše jako o elektronickém jazzu, byť jde v podstatě o standardní jazzové trio ve složení piano, kontrabas a bicí. V této sestavě vystupují i naživo a nejinak tomu bylo při jejich třetí tuzemské zastávce. Předkapela se nekonala. Koho byste k nim taky chtěli postavit? Z tuzemských kapel jim můžou konkurovat maximálně tak Alvik a ti jsou v současné době rozprášeni po celém světě.

GoGo Penguin odehráli solidní devadesátiminutový set složený ze skladeb ze tří alb s logickým důrazem na loňské Man Made Object. Bylo to vystoupení prosté větších překvapení, místy až strojově dokonalé, přesto ani na moment nudící. Spokojeni mohli být milovníci tradičnějších poloh jazzu, které muselo trio nadchnout hráčskou suverenitou, stejně jako příznivci aktualizovanějších poloh žánru, kteří se mohli ztrácet v dlouhých transovních groovech.

Jediná výhrada směřuje k tomu, co naznačily už recenze na Man Made Object: GoGo Penguin si vytvořili hudební jazyk, který se v jednotlivých skladbách příliš neobměňuje. Na posledním albu je vlastně jen jedna skladba, která ze zbytku výrazněji vybočuje. Řeč je o tracku Smarra se squarepusherovsky rozbitou rytmikou a výraznou basovou linkou. Když ji kapela ke konci setu zahrála, působilo to jako z jiného hudebního vesmíru – méně předvídatelného, ale o nic méně vzrušujícího. Své výsadní postavení na špičce britské (post)jazzové vlny GoGo Penguin pražským koncertem přesvědčivě obhájili. Teď jde o to, aby se nestali svým vlastním nepřítelem a dokázali ujet nejen zbytku pelotonu, ale i sami sobě.