Jedna Annie vládne všem (Colours, den 2.0)

I přes lepivý vzduch a teploty atakující nová maxima si do Vítkovic našla cestu ještě početnější návštěva než během prvního dne. A ze Swans tentokrát nikdo neutekl.

Leckdo tvrdí, že populární festivalová kratochvíle známá jako „přebíhání“ je sportem pro sebevrahy, jenže s takhle nabitým lineupem nebylo zbytí. Kdo nesmrká strusku, jako by (tam) nebyl. Začátek s domácími Dirty Blondes na Drive stage nedopadl vůbec špatně. Jako by za sebe Márdi z Vypsané fiXy poslal na zteč dva mladší klony s blond přelivem. Trochu punk, trochu garáž, k tomu rázná divoška za mikrákem, o téhle partě ještě uslyšíme. Totéž platí pro lehce ostýchavé benjamínky z Hissing Fauna, kteří přetáhli bubeníka Black Tar Jesusovi a zhlédli se v nenucené kytarové melancholii odkazující až někam k The Cure a Robertu Smithovi. „Zdar, Brno!“ Fanouškovská základna první dámy českého femi punku roste geometrickou řadou, otázkou bylo, ustojí-li Mucha (a hlavně sprosťanda Nikola) odchod velkého učitele Martina Evžena Kyšperského. Zatím to vypadá, že s prstem v nose. Ondra Kyas si dává basu, jako by s kapelou hrál odjakživa, a nové songy (Kurt Cobain) šlapou stejně jistě jako dávno zlidovělý matroš z desek Slovácká epopej a Josefene.

Až do včerejška jsem netušil, že má Dave Gahan ve Francii jednovaječné dvojče, ale stačil jeden pohled na Arnauda Rebotiniho a bylo vymalováno. Black Strobe mě sundali přísně synthpopovým zvukem a zasmušilým coverem klasiky Folsom Prison Blues od legendárního Muže v černém. Jako by Depešáci hráli Johnnyho Cashe a dávalo to smysl. Další překvapení číhalo pod oranžovou vzducholodí pana Mittala. Ano, i Švéd se může jmenovat José a mít kilometrové zástupy náctiletých fanynek, i když jen tuctově brnká na kytaru a tklivě u toho kňourá. Prvoplánová pseudoromantika je, zdá se, stále v kurzu. Naštěstí jsem si záhy mohl spravit chuť s kulervoucně běsnící partou Toma Meighana. Jistě, britské kytarovky neprožívají dvakrát radostné období, ale jestli má smysl ztrácet s nějakou čas, jsou to právě Kasabian. Jednoduchá scéna, pár světel, totální nasazení. Aktuální deska s geniálně prostinkým názvem 48:13 sice není kdovíjaký zázrak, ale co by za takové album dali trápící se Kaiser Chiefs nebo Franz Ferdinand. Konečně si Sergio Pizzorno zase hledí víc kytary než mašinek. Vrchol? Jednoznačně omamná vypalovačka Club Foot věnovaná Janu Palachovi. Ještě teď mám husí kůži.

The Cinematic Orchestra by mohli nudit za vlast, takže jsem se po třech kusech v polospánku odšoural chytit flek na St. Vincent a s prvními tóny nadpozemské kytary jsem byl vzhůru raz dva. O jejím prstokladu se právem vyprávějí legendy. Vidět ji z první řady znamená pochopit, do koho se převtělil Hendrixův duch. Brilantní art rockové riffy nacházely dokonalou protiváhu v elektropopovém podkladu, kapela makala na plné obrátky. Annie Clark nesází na zmatené experimenty, ctí sílu melodie, žánrové finesy má v malíčku. Formulka „něco jako…“ u ní neplatí. Tahle dáma je originál se vším všudy. Ví, jak napsat hit, jak rozhýbat publikum, zároveň nemá problém vyšperkovat precizně šlapající set cupitavou choreografií, kdy v jeden moment ťapká vedle doprovodné klávesačky/kytaristky jak svatá na orloji, o chvíli později na nás shlíží coby rajcovní černá nevěst(k)a ze svatebního dortu. Doteď nevím, jestli se mi to nezdálo, ale mám pocit, že takhle nějak se píšou hudební dějiny. Dojezd? Šláftrunk na baru s Cash Savage and the Last Drinks, sebezpytný country bluesový frťan na dobrou noc.