Ji.hlava 20 #1

Představovat Mezinárodní festival dokumentárních filmů, který se rok co rok koná v Jihlavě, by bylo zbytečné. Stejně jako dokola připomínat, jak festival perfektně zapadá do jihlavského urbanismu. Že rok co rok vyrůstá v Jihlavě nová, specifická výzdoba, že festival nabízí vyjma dokumentárních filmů i bohatý doprovodný program a tak dále a tak dále.

Dvacátý ročník je ale už na první pohled pojatý velkolepě. Krom toho, že výzdoba, jak je už zvykem, působí esteticky i funkčně, zaskočí návštěvníky i velkoryse pojatá koncepce náměstí. Vedle obrovského dřevěného regálu, který dle architektů Josefa Čančíka a Víta Šimka plní roli „odkladiště“ a „naleziště“ (ne)potřebných věcí, mohou diváci navštívit moderní, prosklené city moduly. Ty nabízejí festivalové centrum, kavárnu nebo výstavu mapující dvacetiletou historii klíčové kulturní události Vysočiny, rozšířené opět i mimo město Jihlavu, do nedaleké Třešti.

Kromě 3 500 přihlášených snímků mají návštěvníci možnost navštívit Pavlem Klusákem dramaturgicky poskládaný hudební program, mohou ukojit své virtuální choutky v Game zone nebo rovnou skočit do instalace virtuální reality. Pro fajnšmekry experimentálního filmu bude opět dostupná filmová výstava Laboratorium, pro unavené oči poslouží rozhlasové dokumenty a mnoho dalšího.

Jubilejní 20. ročník jihlavského festivalu odstartoval, jak už bývá zvykem, v Domě kultury a odborů slavnostním zahájením. A tradice se organizátoři drží i nadále, když se ho ujal divadelní soubor VOSTO5. Nutno říct, že povedeně. Po počáteční nejistotě při pohledu na prázdné jeviště byli diváci překvapeni živým vysíláním z jihlavského náměstí, odkud se diskutující aktéři pozvolna přesouvali do sálu. Živé, vtipné, nenucené, nestrojené, zábavné. A křtít knihu na zastávce MHD nebo předávat cenu Respektu ve festivalovém baru je prostě super.

Po slavnostním zahájení následovala premiéra filmu Zákon Helena ze soutěžní kategorie Česká radost o nejlepší český dokument. Mladá dokumentaristka Petra Nesvačilová sleduje několik hlavních aktérů v kauze Berdychova gangu, několik kriminálníků vzpomínajících na gangsterství v devadesátých letech. Nevybočující a programově poněkud přehypovaný dokument jistě vyžadoval odvahu autorky při práci s bývalými trestanci, nicméně forma ani obsah se do paměti diváků nevryjí a zřejmě mu hrozí, že na něj sedne prach stejně jako na Berdychův gang.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů odstartoval grandiózně. Pomineme-li výraznou výzdobu města, nabízí na první pohled vlastně to, co minule. Na druhý pohled je ovšem patrné, jak organizátoři pilují a zdokonalují obsah. Nechce se vám na film? Hudby je tu dost, můžete zajít na výstavu do spřátelených míst, navštívit divadla nebo se projet v trolejbuse s živou kapelou. Zásadní krok udělala organizace, která letos funguje tak, jak by člověk u mezinárodního festivalu čekal. Festival opět stojí za návštěvu už jen pro svou jedinečnou atmosféru, jíž žije celé město, nabízí pocit neustálého objevování. Místa i akce jsou nápadité a chcete-li, můžete si na šest dní natřískat program, že budete rádi, když se vyspíte.