blueskin | Články / Reporty | 31.10.2018
Za ty roky, kdy na jihlavský festival dokumentárních filmů jezdím, mám silné podezření, že metropole Vysočiny ve skutečnosti neexistuje. Že se jedná jen o každoročně pracně budovanou kulisu, v níž se svátek dokumentů odehrává. Závěrečný festivalový den se obvykle nese v duchu, který této teorii odpovídá - demontují se dočasné stavby, které ve městě vyrostly, přičemž se mezi dělníky proplétají viditelně unavení návštěvníci vyzobávající poslední položky programu přehlídky. Zatímco Inspirační fórum nabízí čerstvou sérii diskuzí, v projekčních sálech už běží pouze reprízy, například vítězných filmů v jednotlivých soutěžních sekcích.
Belgický snímek Volný pokoj (r. Alexandra Kandy Longuet) vyhrál v sekci Opus Bonum, která má reprezentovat aktuální tendence světové dokumentární tvorby. Formálně jde o tradiční observační dokument, jehož hrdiny je čtveřice obyvatel motelu kdesi v americké pustině. Motel je zároveň i metaforou pro životní situaci těchto vyděděnců - původně mělo jít o dočasný domov, ze kterého se však postupně stalo trvalé bydliště bez valné naděje na změnu. Fascinace nejrůznějšími outsidery je u dokumentaristů běžná, méně často se tuto fascinaci daří přetavit ve film, který je jak hluboce lidský, tak formálně vytříbený.
Poněkud matoucí zážitek přináší sledování dalšího vítězného filmu. Argentinský Portrét domácích (r. Joaquín Maito) vyhrál v sekci První světla zaměřené na výrazné celovečerní dokumentární debuty. Výrazný v tomto případě znamená spoléhající se na vlastní filmový jazyk. Unikátnost tohoto jazyka ale zároveň klade na diváka značné nároky a ztěžuje pochopení toho, co se snímek vlastně snaží říct. V jednu chvíli sledujeme kolonie polodivokých koček někde v Japonsku, následně si prohlížíme argentinské graffiti prorokující vzestup dělnické třídy, načež se prostřednictvím archivního filmu vydáváme na barcelonský hřbitov k hrobu Buenaventury Durrutiho. Spojnice mezi těmito obrazy poletují kdesi ve vzduchu a k jejich lapení je třeba mimořádné imaginace, které se mi bohužel jaksi nedostává.
Více komunikativní je (nesoutěžní) film Svědkové Putinovi. Ukrajinský režisér Vitalij Manskij v něm vypráví příběh vzestupu současného prezidenta Ruské federace. Manskij pro Vladimira Putina původně natáčel propagační dokumenty, teprve posléze začal získaný materiál skládat do díla, které odráží komplexnost Putinovy veřejné persony. Při sledování snímku se člověk nevyhne jistým sympatiím k novodobému diktátorovi, kterého Manskij sleduje z až neuvěřitelné blízkosti. Teprve když autor od objektu svého filmu poodstoupí a zaměří se na Putinovy vazby na další hybatele kremelského zákulisí, začínají původní pastelové barvy vykreslovaného obrazu nabírat temnějších odstínů.
Po pětidenním zápřahu jsou tři projekce během osmi hodin až až. Počasí je navzdory chvilkovému oteplení opět podzimní, čas opustit nakašírované kulisy neexistující Jihlavy a těšit se na další ročník festivalu. Podle závěrečné tiskové zprávy ten letošní navštívilo zase o něco více dokumentů lačných hlav. Stále tak platí neustále omílaný narativ o přehlídce, která ze skromných studentských začátků vyrostla v jeden z nejvýznamnějších domácích filmových festivalů. Navíc v takový, který svůj záběr neustále sympaticky překračuje - letos kromě tradičního Inspiračního fóra například i sekcí věnovanou virtuální realitě. Tak snad ta energie a nápady organizátorům ještě dlouho vydrží.
22. MFDF Ji.hlava
25. - 30. 10. 2018 Jihlava
foto © Stefan Berec
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.