Články / Reporty

Kapitánu Demovi došel dech (a lidem v Roxy taky)

Kapitánu Demovi došel dech (a lidem v Roxy taky)

blueskin | Články / Reporty | 16.04.2017

Když vás nedostatek vzduchu přiměje lapat po dechu hned po příchodu do klubu, je něco špatně. Mizerný zvuk, tlačenice, zahulenost - to všechno se dá na koncertu přežít, kyslíkový deficit je ale jasný dealbreaker. Tenhle pak překonal leccos, co jsem v Roxy zažil, dokonce i legendární koncert Franz Ferdinand v létě 2004, o jehož nelidských podmínkách psali i v britském Kvéčku.

Přitom to mohl být celkem fajn večer. V paměti mi zůstává předloňské vánoční vystoupení Kapitána Dema, které mělo všechny atributy skvělého koncertu. Jiří Burian a jeho crew se překonávala jak při vymýšlení pódiové prezentace, tak i při samotné realizaci celé show, která svou výpravností nemá v našich končinách obdoby.

“Málokdo jde u nás v dotahování nehudebních složek živých vystoupení tak daleko jako právě Burian ve své kapitánské inkarnaci,” psal jsem tehdy. Platí to i dnes, jenom se z toho všeho nějak vytratila někdejší čerstvost a neokoukanost. Burian a spol. sice obměnili kulisy, jinak ale v Roxy předvedli prakticky totéž.

To by až tak nevadilo, kdyby se mohli opřít o kvalitní hudební materiál. Ten na letošní desce Bez klobouku boss je ale o několik tříd horší než skladby z předchozího alba Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální. Na něm se Burianovi povedlo ideálně vyvážit hru s personou fiktivního miliardáře Dema s hudebně a textově zajímavým, různorodým obsahem.

fotogalerie z koncertu tady

Bez klobouku boss je oproti tomu kolekcí jednorozměrných kvazihiphopových skladeb, jež nahrávají na smeč Burianovým odpůrcům. Tam, kde Okamžitě odejdi… udivovalo šíří témat, které v rámci nastavených limitů zpracovávalo, zůstává letošní novinka beznadějně uvězněna v gravitačním poli ega svého autora.

Říkám to nerad, protože Buriana stále považuju za zásadní postavu současné tuzemské pop music, album Bez klobouku boss mu ale ke cti příliš neslouží a totéž platí bohužel i o jeho křtu. Vše, co na něm bylo nové, bylo zoufale nenápadité (jako třeba úvodní scénka s předáváním cen Gramy, kdy ve všech kategoriích vyhrál - světe, div se - Kapitán Demo). Zbytek byl pouhý recyklát, fightclubovská kopie z kopie. Snad to příště půjde i s kyslíkem a nápady.

Info

Kapitán Demo
12. 4. 2017, Roxy, Praha

foto © Jan Rozsypal

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace