blueskin | Články / Reporty | 16.04.2017
Když vás nedostatek vzduchu přiměje lapat po dechu hned po příchodu do klubu, je něco špatně. Mizerný zvuk, tlačenice, zahulenost - to všechno se dá na koncertu přežít, kyslíkový deficit je ale jasný dealbreaker. Tenhle pak překonal leccos, co jsem v Roxy zažil, dokonce i legendární koncert Franz Ferdinand v létě 2004, o jehož nelidských podmínkách psali i v britském Kvéčku.
Přitom to mohl být celkem fajn večer. V paměti mi zůstává předloňské vánoční vystoupení Kapitána Dema, které mělo všechny atributy skvělého koncertu. Jiří Burian a jeho crew se překonávala jak při vymýšlení pódiové prezentace, tak i při samotné realizaci celé show, která svou výpravností nemá v našich končinách obdoby.
“Málokdo jde u nás v dotahování nehudebních složek živých vystoupení tak daleko jako právě Burian ve své kapitánské inkarnaci,” psal jsem tehdy. Platí to i dnes, jenom se z toho všeho nějak vytratila někdejší čerstvost a neokoukanost. Burian a spol. sice obměnili kulisy, jinak ale v Roxy předvedli prakticky totéž.
To by až tak nevadilo, kdyby se mohli opřít o kvalitní hudební materiál. Ten na letošní desce Bez klobouku boss je ale o několik tříd horší než skladby z předchozího alba Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální. Na něm se Burianovi povedlo ideálně vyvážit hru s personou fiktivního miliardáře Dema s hudebně a textově zajímavým, různorodým obsahem.
fotogalerie z koncertu tady
Bez klobouku boss je oproti tomu kolekcí jednorozměrných kvazihiphopových skladeb, jež nahrávají na smeč Burianovým odpůrcům. Tam, kde Okamžitě odejdi… udivovalo šíří témat, které v rámci nastavených limitů zpracovávalo, zůstává letošní novinka beznadějně uvězněna v gravitačním poli ega svého autora.
Říkám to nerad, protože Buriana stále považuju za zásadní postavu současné tuzemské pop music, album Bez klobouku boss mu ale ke cti příliš neslouží a totéž platí bohužel i o jeho křtu. Vše, co na něm bylo nové, bylo zoufale nenápadité (jako třeba úvodní scénka s předáváním cen Gramy, kdy ve všech kategoriích vyhrál - světe, div se - Kapitán Demo). Zbytek byl pouhý recyklát, fightclubovská kopie z kopie. Snad to příště půjde i s kyslíkem a nápady.
Kapitán Demo
12. 4. 2017, Roxy, Praha
foto © Jan Rozsypal
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.