Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 11.05.2016
Jak namíchat výbušný koktejl Eric Sardinas? Vezměte Johnnyho Wintera a jeho kytarové mistrovství a přidejte něco specifické maskulinity Stevena Tylera a Johnnyho Deppa a celek okořeňte trochou démoničnosti Jima Morrisona. Ale i když zkombinujete všechny tyto osobnosti, budete jen na části dojmu, který floridský kytarista zanechal po svém koncertě v olomouckém Bounty Rock Café.
Sardinas, mistr hry na elektrifikovanou resofonickou kytaru, předvedl dokonale sebevědomou show. Sám sebe prezentoval jako těžce ovladatelný macho živel, který si na pódiu dělal to, co chtěl, více či méně bez ohledu na doprovodnou kapelu (např. poněkud neplánovaně zařazený cover AC/DC). Doprovodný band (otcovské pohledy vrhající Paul Loranger na basu a Demi Lee Solorio na bicích) frontmanovi zdárně sekundoval, svižně dovedl reagovat na jeho výstřelky a dávat Sardinasově divokosti jakýs takýs řád.
Setlist koncertu obsahoval vedle vlastních věcí i několik coverů: Dvakrát se sahalo k The Doors a došlo i na I Can't Be Satisfied Muddyho Waterse. Všechny převzaté věci si však Sardinas výrazně přetvořil k obrazu svému a změnil je často až k nepoznání - z výše zmíněných AC/DC nezbyl ani hlavní riff - a zabalil do svého zvuku. Sardinas je zároveň ztělesněním blues, vždyť v základech jeho tvorby stojí slideová technika, styl hry spojený s žánrem odpradávna. V Sardinasově podání však tento hojně využívaný způsob hry dostává jiné rozměry. V kombinaci s resofonickou kytarou vytváří originální, snadno rozpoznatelný zvuk, který bourá žánrové mantinely, a zároveň paradoxně ctí tradici klasické bluesové formy. Blues by mohlo mít - ve své sevřené podobě - tendenci začít trochu nudit. Sardinas k těmto stavům nedává příležitost.
O Sardinasových hudebních kvalitách není třeba pochybovat, dostatečným důkazem budiž studiové desky. Přesto je záhodno vidět jej naživo, teprve s jeho živelným projevem dostane hudba ten správný drive, energii a náboj. Což dokázal i v Olomouci, i když se po koncertu nesly zprávy, že nebyl zrovna v ideální kondici. Ale jak potom vypadá jeho show v plné síle?
Eric Sardinas (us)
3. 5. 2016, Bounty Rock Café, Olomouc
foto © Zbyněk Zácha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.