prof. Neutrino | Články / Reporty | 08.11.2017
Slovinští konceptualisté Laibach se letos vrátili do Prahy a opět bylo vyprodáno. Začátek koncertu avizovaný na půl sedmou byl nakonec posunut až na osmou, což napnutý dav ještě vyšponovalo, zvláště když celou dobu zněl z reprosoustavy jen subbasový industrální brum, který se pomalu stupňoval. Nicméně pak už postpropagandistické komando nastoupilo v plné síle, pěkně jeden po druhém, a rozjelo svou wagnerovskou show plnou vypjatého romantického patosu, přetavující výrazivo totalitní propagandy do zcela jiných podob, jak jsme u nich zvyklí z dřívějška.
První hodina, dle očekávání, patřila aktuálnímu projektu Also Sprach Zarathustra. To, že se původně jedná o hudbu ke stejnojmenné divadelní hře vycházející z neslavnějšího filozofického díla Friedricha Nietzscheho, předurčovalo celou show. Ta byla na jinak teatrální Laibach dost komorní. Hudebně jde o jakýsi návrat do dob prvních čistě industriálně laděných desek z osmdesátých let - Nova Akropola nebo Krst pod Triglavom, avšak s modernějšími prostředky. Vše doplněno o působivou černobílou videoprojekci letících orlích pařátů, skalistých vrcholků hor nebo šrafovaného embrya.
Milana Frase, hlavního performera a "velekněze" Laibach, přišla v půli koncertu vystřídat dnes už kmenová zpěvačka Mina Špiler. Klipová skladba Vor Sonnen-Aufgang tvořila jakýsi zlatý řez vystoupení a ze tmy se náhle vynořilo světlo ženského elementu jako ve filmu Metropolis. Mina pak odzpívala za sebou tři skladby, které pódium prozářily do ambientních barev. Její andělský hlas bytostně kontrastoval z Frasovým syrovým, až nelidským vokálem.
Poslední část vystoupení pak patřila k běžné koncertní výbavě Laibach a byla úlitbou skalním fanouškům, kteří rádi vzpomínají na jejich klasické opusy Kapital, NATO nebo Opus Dei. Laibach u nás znovu potvrdilï svoje kultovní postavení a vedle The Yound Gods nebo The Residensts patří k projektům, které nemusí hrát jen po českém venkově, tak jako se to stalo některým klasikům dob minulých, ale dokážou zaplnit sál i v hlavní metropoli.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.