Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 29.04.2022
Kapel, které do světa vyváží saharské pouštní blues, je celá řada a mnoho z nich se, i opakovaně, objevila na českých pódiích. Mdou Moctar, kytarista a zpěvák z Agadezu v centrálním Nigeru, si v MeetFactory odbyl svou premiéru. A těžko se po tomhle koncertu, na kterém v publiku čeština zaznívala jenom sporadicky, zbavit spojení „Král pouštního blues“.
Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. Jeho alba získávají uznání kritiků, figuruje v celoročních žebříčcích world music a to, že na něj v Praze přišlo slušných pár stovek diváků budiž důkazem toho, že Moctar překročil hranici úzce fajnšmekrovské záležitosti.
Na rozdíl od jiných žánrových fenoménů, kapel Tamikrest či Tinariwen, má totiž v rukou jeden trumf. Je o kousek méně tradiční a o něco více rockový. Na koncertě to bylo patrné, protože stranou zůstaly jemnější, akustické kusy, které na jeho albech rovněž figurují. Tady se od začátku hrálo od podlahy, tvrdě a svižně. Nemizel ale specifický hráčský styl kytaristy ani zvuk, který připomíná horký vzduch tetelící se nad pouští (což je případné klišé).
Moctar se mohl spolehnout na výbornou kapelu, s níž hraje roky. Doprovodný kytarista a spolehlivá rytmická sekce hudbu hnali kupředu, nechávali uvolněnému a viditelně spokojenému principálovi dost prostoru pro jeho kytarový um. A vážně nemá daleko k „Hendrixovi z národa Tuareg“, jak občas zaznívá. Je kreativní, natolik „provařený“ nástroj, jako je klasický stratocaster od Fenderu, si zvukově ohýbá, čas od času na něj hraje jako na baskytaru, prsty shora. A je to svěží i nové, strhující a zábavné.
Nikterak nevadilo, že písně – hrálo se hlavně z posledních dvou alb – mají v podstatě velmi podobou strukturu: pomalé náladotvorné intro, přechod do samotné písně a pak postupné zrychlování téměř transovního, vlnícího se rytmu bicích, vstříc extatickému finále. Mdou Moctar si hraje s univerzální podstatou hudby, která nezná geografických hranic a nese jasné poselství jednoty a sdílení pozitivity. A to je v dnešní polarizované době potřeba dokola připomínat.
Mdou Moctar (ne)
26. 4. 2022 MeetFactory, Praha
foto © Rob Yasinsac
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.