Kvelertak: vtáhnuti do světa norských hvězd

Na Brutal Assault v roce 2011 přijeli Kvelertak ještě coby relativně neznámá kapela z Norska, která při zběžné youtube rešerši zaujala specifickým zvukem, který moc nekorespondoval s blackmetalovým tagem na last.fm. Spousta lidí musela mít přibližně tyhle myšlenkové pochody: Norsko, black metal, no jasně, aha, cože, divný, hustý! O pár měsíců později dosáhli vrcholu v norské hitparádě. Příkladný vztah severského národu k ne čistě pozitivnímu černému dědictví. A teď potřetí, turné k desce Meir, na Sedmičce, za velmi přátelskou cenou. Schylovalo se k něčemu velkému.

Jako předkapely vystoupili krajané headlinerů Gerilja a Årabrot. Druhým jmenovaným jsem příliš pozornosti nevěnoval, ale Gerilja byla skvělá retro volba. Osmdesátkový feeling, velké háro, něco ze Stooges a neustávající psychedelický groove. Věc, co vás baví poslouchat, protože si říkáte, jak to dřív muselo být fajn. A jak je to teď taky fajn.

Jeden kytarista, jeden riff. A... penbaring startuje a volně se přelévá do Spring Fra Livet. Na stropě začíná kondenzovat voda. Skáče první skokan. Není kam spadnout. Nebýt strop pouhých čtyřicet centimetrů nad hlavami, tak je to nejbezpečnější stage diving spot v Praze. Takhle zůstává riziko fraktury lebky, ale to je spoustě lidem při Mjød a Fossegrim jedno. Všechno, v čem Kvelertak vynikají, je vměstnáno do šesti minut extáze. Hlavně ty melodie. Když se ozve ve Fossegrim návykové „Tadýdatadádáá“ (víte, co myslím), už není cesty zpět a jste vtaženi do světa norského black’n’rollu.

Psát o hudbě není jako tančit o architektuře, ale zrovna s tímhle koncertem je to problematické. Pomůžu si menším srovnáním. Před dvěma lety v Matrixu bylo přibližně stejně lidí na mnohem větším prostoru, a pokud si dobře vzpomínám, tak bez možnosti stage divingu. Na Sedmičce působili Kvelertak jednak sehraněji, jednak si neuvěřitelným způsobem užívali, že znovu hrají koncert v prostoru velikosti většího obýváku. Narvaný klub při každé další písni znovu a znovu explodoval. Těla létala přes těla a refrény starších melodických věcí jako Ordsmedar Av Rang byly vyřvávány úplně stejně jako neméně melodické pasáže v Bruane Brenn. Stále je těžké dobře nazvučit tři kytary, ale zatímco v Matrixu byl prostor a čas kritizovat, 007 nic takového nedovolila.

O strop se obouchal kytarista, basák i zpěvák. Vrchol koncertu pro mě i mnohé další byl předposlední vál Bloodtørst. Black metal bez blast beatu jako disko bez 4/4? Jde to - obojí. Během závěrečné skladby Kvelertak jsem stál frontu na šatnu a okolo mě prošel do backstage stále hrající basák. Krátký oční kontakt: dobré to bylo.